Městský erb:
Navštíveno: 22. 6. 2021
Historie: Hora Svatého Šebestiána (německy Sebastiansberg) je obec nacházející se v Krušných horách asi 13 kilometrů severozápadně od Chomutova. Název vesnice vznikl spojením výrazu hory (doly) a jména světce, které mělo upomínat na zakladatele Šebestiána z Veitmile. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Bastianperk (1571), Sanct Sebastian (1596), Ssebastyanspergk (1618), St. Sebastianbergk (1645) nebo Sebastianberg (1846). Počátky těžby rudných surovin (zejména stříbra, ale také mědi, olova a cínu) u Hory Svatého Šebestiána jsou nejasné a neověřené zprávy sahají až do 14. století. Podle nich zde měla stát vesnice Passberg, jejímž majitelem měl být v letech 1397–1417 jakýsi Hans Balzert. Podle další zprávy osada zanikla během husitských válek. Pravděpodobným zakladatelem však byl Šebestián z Veitmile, který byl majitelem chomutovského panství, k němuž Hora Svatého Šebestiána patřila. Údajně zde měl roce 1529 nechat postavit kostel zasvěcený svatému Šebestiánovi. Ve stejné době vznikla obchodní cesta, která spojovala Chomutovsko se saským Marienbergem založeným v roce 1521. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1549. Tehdy však již muselo město stát a plnit své funkce, protože listina zaznamenává rychtáře, městskou radu a zdejšího měšťana Paula Kocha, který v ní přiznává své dluhy ve výši 1400 tolarů vůči důlním investorům z Krakova a Vratislavi. Starší zdroje však uvádí jako první písemnou zmínku až záznam v chomutovském urbáři z roku 1558. Ta uvádí sedm poddaných, kteří zaplatili přes dvanáct kop grošů poplatků z luk a tři poddané, kteří odvedli téměř čtyř kopy grošů ze tří mlýnů. Podle urbáře z roku 1560 bylo město rozděleno do čtyř čtvrtí a perkmistr v něm kontroloval dodržování jáchymovského báňského řádu. Ve stejném roce chomutovské panství koupil Ferdinand Tyrolský, jehož otec, král Ferdinand I., městu potvrdil starší výsady, udělil městský znak a povolil dva výroční trhy a výběr cla za projíždějící vozy jako náhrady za výdaje spojené s údržbou obchodní cesty. V témže roce ve městě žilo 232 poddaných, fungovala zde huť, stoupa a štola, ve které se dobývaly stříbrné a cínové rudy. Dalším majitelem se stal v roce 1571 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. Listina vydaná jeho synem Bohuslavem Jáchymem Hasištejnským z Lobkovic v roce 1585 upravuje užívání mlýna a nepřímo dokládá právo vaření piva. Rozvoj města ustal po roce 1589, kdy panství získal získal Jiří Popel z Lobkovic. Jako zapřisáhlý katolík zahájil na svém panství tvrdou rekatolizaci, což přimělo mnoho obyvatel města, kteří byli často protestanty, k odchodu do Saska. Zlepšení situace přinesl až jeho mocenský pád v roce 1594, kdy mu císař Rudolf II. nechal zabavit veškerý majetek. Město se dostalo pod královskou správu a v roce 1597 jej císař povýšil na královské horní město. Bylo však ve velmi špatném stavu, a císař mu proto udělil řadu významných privilegií, která měla pomoci s obnovením prosperity. Horníci byli osvobozeni všech od daní, poplatků, robot a služby ve vojsku. Zároveň jim udělil osobní svobodu a dědičné právo k veškerému majetku. Císař Matyáš tato práva potvrdil a město se v roce 1617 vykoupilo ze všech poddanských povinností. Došlo k rozvoji řemesel – zejména dřevařství a uhlířství – a na pastvinách se začal rozvíjet chov dobytka.
Třicetiletá válka město zdevastovala. Opakované průchody vojsk různých stran drancovaly město a jeho okolí. Obyvatelé byli nuceni budovat opevněné šance a záseky a přispívat na platy jejich obránců. Zároveň jim královská komora radila ukrývat majetek, protože nebylo možné zabránit náhlým vpádům vojsk. S úpadkem dolování se hlavním zdrojem obživy stala řemesla (existovaly cechovní řády pro koláře, zámečníky, kováře a po skončení války také pro bednáře, truhláře a pláteníky) a nevýnosné zemědělství. Berní rula z roku 1654 uvádí 85 usedlostí obydlených a devatenáct pustých. Ve zbytku sedmnáctého století již hrálo hornictví jen zcela okrajovou úlohu a bylo udržováno jen proto, aby městu zůstaly výhody horních měst. V roce 1665 v obecním dole pracovalo na vlastní náklady jen několik horníků. Pozdější pokusy o obnovení těžby zastavila sedmiletá válka, která probíhala v letech 1756–1763. Už od počátku osmnáctého století se lidé živili především službami spojenými s obchodní cestou. Provozovali také zemědělství, ale existují záznamy, ve kterých si radní stěžují na těžké podmínky: krátké léto a kamenitou neúrodnou půdu, na které lze vypěstovat jen trochu ovsa nebo lnu a potom musí ležet i patnáct let ladem. Během samotné války došlo k 36 vpádům vojsk. K nejhoršímu došlo v roce 1762, kdy pruské vojsko generála Kleista město vyplenilo a zapálilo. V požáru shořelo 36 domů. Ve stejném roce pruští husaři odvedli všechen dobytek do Saska. K dalším vojenským vpádům docházelo na počátku devatenáctého století a opakovaly se také roky nepříznivého počasí, ve kterých nedozrála úroda a ceny potravin byly velmi vysoké. V roce 1845 mělo město 1 588 obyvatel a 193 domů. Roku 1854 ho však postihl požár, při kterém 109 domů shořelo. V poslední třetině osmnáctého století došlo k posledním pokusům o obnovu hornictví. V roce 1771 probíhalo čištění štoly na Císařském pásmu blízko Nové Vsi. Ta se na pracích finančně podílela, protože městu na zaplacení prací nestačil ani výnos daní, který mu stát k tomuto účelu ponechal. V roce 1787 byl v provozu důl Palmbaum a na přelomu 18. a 19. století také štoly Leopold a Matouš. Všechny doly tehdy byly provozovány jen krátce a pracovalo v nich nejvýše pět horníků. Severně od města byly u Chomutovky dva doly: Požehnání boží a Kníže nebes. Severovýchodně od nich se nacházela drobnější díla se štolou Palmbaum a pokusně ražená štola Leopold.
Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se tato ves stala samostatnou obcí, a svou samostatnost si udržela až do současnosti. V sedmdesátých letech devatenáctého století se hospodářská situace města zlepšila. Vzniklo zde centrum obchodu s drůbeží a prasaty, která se prodávala do Saska. V řadě domů se začaly vyrábět ozdobné prýmky a krajky. V roce 1775 byl zahájen provoz na železniční trati z Chomutova do Marienbergu, na které mělo město vlastní nádraží. Dřevěné domy byly nahrazeny kamennými. Byla postavena nová školní budova a kostel (1874–1877), vznikl hasičský sbor (1882), otevřena městská spořitelna (1892), vybudována kanalizace (1898) a vodovod (1900). V roce 1892 byla založena společnost Rašelinářské závody v Hoře Svatého Šebestiána, která těžila rašelinu z rašelinišť severozápadně od města. Zanikla v roce 1916, ale hned ji nahradila nová společnost zřízená městem. Od roku 1902 ve městě začala působit také košíkářská škola a výroba košíků se udržela až do období po druhé světové válce. Byla zde otevřena také dvě muzea, která se věnovala dějinám zpracování rašeliny a košíkářství. Rozvoj skončil až roku 1914, kdy Německo omezilo obchod a o rok později uzavřelo hranici. V první světové válce padlo 91 místních mužů. Ceny potravin už v roce 1915 velmi vzrostly a o dva roky později zemřela část obyvatel při epidemii úplavice. Po válce nebyl dostatek pracovních příležitostí. V továrně se zpracovávala rašelina, fungovala výroba krajek, košíků a střívek, ale část obyvatel se přesto živila pašováním. K formám zimního přivýdělku patřilo také získávání ledu z okolních rybníků. Led se prodával do pivovarů a hostinců, kde sloužil ke chlazení sklepů. V roce 1910 se odvážel po železnici i do Berlína, Magdeburgu, Lipska a dokonce i do Budapešti. Po druhé světové válce došlo k vysídlení Němců z Československa, a počet obyvatel se z 1 322 v roce 1930 snížil na méně než 300 v roce 1947. Období po druhé světové válce se odehrálo ve znamení devastace. V roce 1951 zde žilo jen 181 obyvatel, a proto bylo o rok později zbouráno asi sto domů. Zanikla obě muzea a v jejich budovách byl umístěn dětský domov zrušený v roce 1985 kvůli havarijnímu stavu budov. Přibližně dva tisíce exponátů muzea rašeliny bylo v roce 1954 převezeno do chomutovského muzea a uloženo v dopozitáři. V roce 1967 odstřelili neudržovaný novorománský kostel a ve stejném období obec přišla o železniční spojení, protože provoz na železniční trati byl koncem šedesátých let ukončen. Roku 1978 rozvoji trochu napomohlo otevření silničního hraničního přechodu, ale silnice výrazně zasáhla do vzhledu obce. Teprve po roce 1989 se vesnice začala znovu rozvíjet. Zejména poslední desetiletí dvacátého století bylo spojené s rozvojem nevzhledných tržnic a prostituce. Postupně však byla opravena řada budov a zrevitalizován prostor náměstí. Dle sčítání z roku 2021 zde žilo celkem 339 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hora_Svat%C3%A9ho_%C5%A0ebesti%C3%A1na
Dojmy: Malebné hornické městečko, nacházející se severozápadně od Chomutova, kde je mnoho zajímavostí.
