Navštíveno: 20. 9. 2021
Historie: Tento jednoduchý pomník byl vytvořen v roce 2008 jako připomínka zdejší tragické události, kdy vyhořel zdejší ústav sociální péče, který býval dříve továrnou na výrobu nití E. Altmana. Tento příběh pak je inspirací pro příběh filmu Requiem pro panenku. Požár vznikl v noci z 1. na 2. listopadu 1984 v prvním patře budovy od zapálené skříně s novinami. Mimo jiné tuto hypotézu potvrzuje samotná žhářka Eva Kováčová. V soudních spisech je uvedeno, že použila hořlavinu. Ústav sociální péče měl pět oddělení. V prvním oddělení se nacházelo patnáct dívek, které byly zcela odkázány na péči zdravotních sester. Jednalo se v podstatě o duševně i tělesně postižené bytosti, říkalo se jim „ležáci“. Ve druhém oddělení bylo také patnáct dívek schopných alespoň chůze, ovšem též duševně i tělesně postižených. Ve třetím oddělení bylo patnáct slabomyslných dívek, tělesně jinak zdravých. Ve čtvrtém oddělení bylo patnáct dívek, které dokázaly pomáhat v kuchyni, na zahradě, při úklidu a naučit se některé ruční práce. V pátém oddělení bylo patnáct zdravých, fyzicky nepostižených dívek. Byly schopné učit se, psát, počítat, kreslit, ovšem nutno podotknout, že i tak nezvládaly učivo zvláštních škol. Ústav byl domovem pětasedmdesáti dívek ve věku od třinácti do osmatřiceti let, pracovištěm dvou desítek zaměstnanců (zdravotních sester, vychovatelek, ředitele, údržbáře). Osudnou noc měly službu jen dvě vychovatelky. Následující průběh požáru do příjezdu požárníků se dle výpovědí jednotlivých svědků liší. Za jednu z fatálních chyb však lze označit zamčené telefony. Důvodem k uzamčení bylo, aby je vychovatelky nepoužívaly k soukromým účelům. Další hrubou chybou byly nefunkční hasicí přístroje východoněmecké výroby. Zdali hasicí přístroje fungovaly je otázkou, neboť je údajně personál nedokázal správně použít. Ovšem faktem je, že jejich účinek k rozsahu požáru by byl nulový. Tehdy vychovatelky běžely k jednomu z aparátů do vesnice a teprve poté zavolaly požárníky. Dle výpovědí požárníků telefonní hovor nesměřoval na okresní ohlašovnu požáru, nýbrž na jednu z dobrovolných požárních jednotek v okolí. Při samotném požáru zavládl ohromný zmatek, neboť dle slov vychovatelek byly chovanky zvyklé na půlnoční buzení na WC, jenže ve chvíli, kdy je vyhnaly z ložnic, se jim vracely zpátky do požáru. Přesto všechno se vychovatelkám částečná evakuace chovanek zdařila. V době požáru nebyl v ústavu ani nouzový východ. Požárníci se sice po příjezdu k požáru nechovali nejlépe, nenamáhali se zasáhnout v některých ložnicích v horních patrech budovy, avšak to bylo způsobeno zejména nedostatečným vybavením. Kupříkladu neměli dnes používané nomexové obleky. Měli nedostatek dýchacích přístrojů, bez kterých nelze zasahovat v hořící budově, a nedostatek cisternových automobilů. U ústavu se nenacházel hydrant ani jiný zdroj vody a bylo nutné zavést cisternovou kyvadlovou dopravu. Posilové požární jednotky dojížděly ze vzdálenosti 50 km. Tehdy neexistovala ani přetlaková ventilace. Po pozdním příjezdu požárníků k požáru byl už v takovém rozsahu, že se nebylo možné do budovy dostat. Dřevěná budova vzplála velice rychle. Dle výpovědi jedné z vychovatelek o kvalitě zásahu požárníků svědčí fakt, že se poztrácela spousta věcí. Kupříkladu Marie Plevková přišla o kabelku se všemi penězi a doklady, kterou měla v požárem nedotčené přízemní šatně. Nepřímo tak obvinila požárníky z krádeže. Při této tragédii nejvíce pomohl číšník ze zdejší restaurace, který s nasazením vlastního života z hořící budovy vynesl 15 dívek. Chovanky před ním utíkaly, praly se s ním, byla to velice těžká práce. Po požáru byl dokonce stíhán pro násilnou trestnou činnost kvůli konfliktu s požárníky, kteří se nesnažili tak jako on. Později dostal vyznamenání Za statečnost. Nejzásadnějším faktorem pro rozsah této tragédie byla dlouhá doba od vzniku požáru do jeho ohlášení a také to, že ústav nebyl proti požáru vůbec zabezpečen a nacházel se na odlehlém místě. Po požáru byli všichni převezeni do Vejprt. Samotná žhářka Eva Kováčová se snažila pomáhat, vynášela dívky z ústavu. Nikdo ji v tu chvíli ze žhářství nepodezíral, přiznala se teprve několik dnů poté. Chovanky, které tragédii přežily, byly přemístěny do obdobného zařízení v Mařenicích na Českolipsku. V tehdejším ústavu sociální péče uhořelo 26 lidí.
Je nutné říci, že tehdejší oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců bylo interpretováno tak, aby se veřejnost nikdy nedozvěděla, že Ústav sociální péče v Měděnci nebyl proti požáru vůbec zabezpečen a Eva Kováčová, žhářka, do tohoto ústavu nikdy nepatřila. O této tragédii se v té době příliš neinformovalo, kupříkladu v Rudém právu se objevilo pouze několik řádek v rubrice z černé kroniky. Tato tragédie nebyla nikdy zcela objasněna a dodnes je předmětem nepodložených mediálních spekulací a hypotéz. Přestože se tato tragédie stala před poměrně dlouhou dobou, mnoho svědků nechce dodnes o této události mluvit. Čteme-li pouze fakta, může nám tato tragédie připadat zcela jasná, ovšem bez poskvrny nezůstávají ani rodiče dívek, které v ústavu žily po dlouhá léta. Mnozí rodiče se o své dcery vůbec nezajímali, nenavštěvovali je a po požáru chtěli nahradit jejich osobní věci dle jimi připraveného seznamu. Soud označil za hlavní viníky této tragické události žhářku Evu Kováčovou a vychovatelky tehdejšího ústavu. Eva Kováčová patřila do jiného druhu zařízení. Byla zdravá a bystrá, jen poněkud narušená a delikventní a tento ústav nebyl na tento druh péče zařízen. Mladé vychovatelky měděneckého ústavu výchovu problematické Evy nezvládaly, byly příliš kruté a dvě z nich za to byly odsouzeny nepodmíněným trestem odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a to podle § 215 za týrání svěřené osoby, třetí vychovatelka pak na devět měsíců, též nepodmíněně. Své chovanky tlumily zbytečnými léky, které jim ale předepisovali psychiatři a pediatři. Výjimkou nebyly z dnešního pohledu ani nepřiměřené tresty, ale v té době byly v těchto zařízeních podobné metody zcela běžné. Mediálně známo je především tzv. zavírání do „klece“. Ve skutečnosti se jednalo o uzavřenou postel, která byla umístěna na zdravotním oddělení.
Celá tragédie započala v Chomutově, kdy pracovníci sociální péče poslali zdravou, bystrou, avšak velice neposlušnou dívku mezi mentálně postižené dívky, které často neuměly mluvit nebo se nedokázaly samy najíst. Dle výpovědi jedné z vychovatelek se Eva při nástupu do ústavu hanlivě vyjádřila vůči chovankám. Okamžitě si uvědomila, že si nebude s nikým z ústavu rozumět. Eva z ústavu utíkala, mnohdy ubližovala dětem, které se nemohly bránit, ničila jim panenky, mnohdy jim ale i pomáhala. Svojí přítomností výrazně narušovala celý chod ústavu, nepatřila tam. Eva se ihned po narození dostala do kojeneckého ústavu, když jí sousedé našli ve sklepě domu, kam ji matka po porodu zavřela. Po šesti letech se vrátila do původní romské rodiny, která bydlela na Chomutovsku. Postupně si začala uvědomovat, že nemá ráda svoje dívčí tělo. Lidé s transsexualitou mnohdy zažívají veliké utrpení, které mohou kompenzovat agresivitou. Eva se tak střídavě ocitala v dětských domovech a v původní rodině, až se nakonec dostala do zařízení, kde po 4 letech pobytu způsobila tuto tragédii a za žhářství dostala pětiletý trest. Vzhledem k tomu, že fyzicky napadala dozorce, trest jí byl opakovaně prodlužován, pardubické vězení opustila až po devíti letech v roce 1993. Tehdy se jí ujal jezuitský páter František Lízna, kterému se říkalo kněz vyděděných, zejména kvůli jeho milosrdenství. Strávili spolu půl roku. Po půlročním soužití se páter dostal na úplné dno, neboť Eva dostávala záchvaty těžké agrese vůči sobě a několikrát se pokusila o sebevraždu. Poté se Evy ujala jeho švagrová Alena, spolu žili přes deset let. V té době prodělala Eva operativním zákrokem proměnu v muže, k čemuž ji ve druhé polovině 90. let dopomohla sexuoložka Hana Fifková; z vlastního rozhodnutí se z ní stal René Lízna. Během vztahu Aleny a Reného trpěl on i celé jejich okolí. Když byla Alena vyčerpaná, odjela do Kanady a přerušila jejich kontakt. René poté zapálil byt a ohrozil tak všechny obyvatele domu. Tehdy se měl René vrátit do vězení, avšak psychologové rozhodli, že je vážně nemocný. Pobýval proto na uzavřeném oddělení v psychiatrické léčebně v Brně, kde byl několik let zcela opuštěný. Jeho jedinou oporou byl páter František. Sám říkal, že se zbláznil v roce 1984, ovšem jeho názor na tehdejší vychovatelky ústavu zůstával stejný. René byl pohřešován od 25. července 2014, kdy opustil léčebnu, a několik měsíců po něm pak pátrala policie. Hned následující den (26. 7.) však pravděpodobně spáchal sebevraždu skokem pod vlak, tělo bylo ovšem identifikováno až dodatečně.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_%C3%9Astavu_soci%C3%A1ln%C3%AD_p%C3%A9%C4%8De_v_M%C4%9Bd%C4%9Bnci
Dojmy: Jednoduchý pomník, který připomíná zdejší velmi tragickou událost.
