Městský erb:
Navštíveno: 13. 9. 2021
Historie: Údlice (německy Eidlitz, Udelicz) jsou obec nacházející se asi 4 kilometry jihovýchodně od Chomutova. Název vesnice je pravděpodobně odvozen ze slova údolice (malé údolí), nebo snad také údolnice podle polohy v mělkém údolí. Vzhledem k rychlému poněmčení oblasti však nelze původní slovanský název identifikovat. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Otivitz (1295), Vdlicz (1352, 1387), Eidlicz (1403), Vdelicz (1416), de Udelic (1446), w Vdliczych (1543), Audlycze (1562), na Audliczich (1587), Aydlicze (1606), Eydlicze (1622) nebo Eidlitz (1787). První písemná zmínka o Údlicích pochází z roku 1247 a zmiňuje jakéhosi Theodorita de Udelitz. V roce 1295 vesnice patřila bratrům Bedřichovi a Dětřichovi ze Šumburka, kteří ji tehdy prodali řádu německých rytířů z chomutovské komendy, ale podle Zdeny Binterové bratři prodali Otvice a Údlice zůstaly pánům ze Šumburka až do poloviny čtrnáctého století. Jmenovitě jsou ve čtrnáctém století jako majitelé uváděni Albrecht a Dětřich ze Šumburka. Šumburkové vesnici prodali Janu Parsifalovi z Haugvic, který v ní měl tvrz poprvé připomínanou roku 1358. Parsifalovi synové Pertold, Bušek a Jan prodali Údlice roku 1387 Hanušovi z Valdenberka. Za jeho syna, Anarga z Valdenberka, byla vesnice roku 1392 povýšena na trhové městečko. Rodu z Valdenberka patřilo až do roku 1446, kdy jej Anarg z Valdenberka prodal bratrům Mikuláši III. a Janovi z Lobkovic. Za nich byl roku 1451 dobyt opevněný kostel Povýšení svatého Kříže lounskými a žateckými oddíly, které přitom zajaly sedmnáct jezdců Mikuláše z Lobkovic. Roku 1496 král Jiří z Poděbrad potvrdil Lobkovicům údlické trhové právo. Význam městečka vzrostl za Kryštofa z Lobkovic, který dosáhl jeho propuštění z manství a roku 1539 povýšil dosavadní městečko na město s dědickým a pivovárečným právem. Jindřich Mikuláš z Lobkovic nechal opravit tvrz a přestavět kostel. Později Údlice prodal Bohuslavovi Hasištejnskému z Lobkovic, který je připojil k chomutovskému panství. Spolu s ním je získal Jiří Popel z Lobkovic, který jako katolík přivedl do Chomutova jezuity, jejichž koleji museli údličtí vyplácet dvakrát ročně přes 342 kop míšeňských grošů. Roku 1594 byl rozsáhlý majetek Jiřího Popela z Lobkovic zabaven a rozdělen na menší díly. Údlice s 66 poddanými byly připojeny k červenohrádeckému panství, které roku 1605 koupil Adam Hrzán z Harasova († 1619). K Červenému hrádku potom s výjimkou krátkého období patřily až do roku 1850. Již v roce 1791 zde byl zřízen tzv. regulovaný magistrát, a město tak získalo značnou míru nezávislosti na správě panství. Během třicetileté války se od roku 1622 stal majitelem panství Jan Hrzán z Harasova, za něhož došlo v Údlicích a okolních vesnicích k povstání poddaných. Po jeho potlačení se museli údličtí vzdát svých výsad, a roku 1631 dokonce i městských práv. Město také postihly válečné události. Již roku 1620 švédští vojáci vypálili kostel a tvrz s hospodářským dvorem a v roce 1625 vypukl mor, při kterém údajně zemřelo 350 osob. S důsledky válečných akcí se obec potýkala až do konce války. Podle berní ruly z roku 1654 bylo sedmnáct usedlostí pustých a tři vyhořelé. Obyvatelé se živili především hospodařením na poli a chovem dobytka. Stály tu také vrchnostenský a měšťanský pivovar. Špatná hospodářská situace přiměla vrchnost, aby vyhověla žádosti o obnovu starých práv a svobod. Ferdinand Maxmilián Hrzán musel vzhledem k finančním problémům prodat Údlice svému bratrovi Karlu Arnoštovi Hrzánovi. Tím se město v letech 1681–1697 stalo znovu samostatným panstvím a Karel Arnošt nechal starou tvrz přestavět na barokní zámek. Roku 1696 Údlice koupil Zikmund Valentin z Harasova, a když o rok později získal také Červený hrádek, spojil je opět do jednoho panství. V polovině osmnáctého století stále převládal zemědělských charakter města, ale pracovalo v něm také 68 řemeslníků. V první polovině devatenáctého století město postihly dva požáry. K prvnímu došlo 16. září 1815 a shořela při něm fara, hostinec, škola, špitál a 37 měšťanských a všech 27 židovských domů včetně stodol a stájí. Při dalším velkém požáru roku 1842 shořelo 92 domů. Počet řemeslníků vzrostl do poloviny devatenáctého století na 86. V polovině 19. století po zrušení patrimoniální správy se tato vesnice stala samostatnou obcí a svou samostatnost si udržela do současnsoti. V devatenáctém století se začal rozvíjet údlický průmysl a rozšířilo se spektrum služeb. Ve druhé polovině století započala těžba hnědého uhlí v několika menších dolech, otevřen byl cukrovar, vyrábělo se kameninové zboží a zpracovávaly kůže. Od roku 1863 zde fungoval poštovní úřad, který zajišťoval poštu také pro Nezabylice, Hořenec, Bílence, Voděrady, Škrle a Všehrdy. U silnice do Droužkovic údajně vyvěral pramen železité vody, u kterého fungoval lázeňský dům. Elektřina byla do obce zavedena roku 1912 z elektrárny dolu Anna u Strupčic. Uhlí se v blízkém okolí začalo těžit okolo poloviny devatenáctého století. Asi půl kilometru východně od Údlic se nacházel důl Boží požehnání. Jeho předchůdcem byl buquoyský důl Gabriela z padesátých let devatenáctého století s dvojicí šachet Gabriela a Jiří hlubokých šedesát a sedmdesát metrů. V sedmdesátých letech důl koupila za 11 500 zlatých Duchcovská cukrovarnická společnost, které patřil cukrovar mezi Údlicemi a Přečaply. Tehdy v dole pracovalo až třicet horníků a těžilo se asi pět tisíc tun uhlí ročně. Později byla otevřena nová šachta Viktor a důl pojmenován podle ní. Uhlí se z ní dopravovalo do cukrovaru železniční vlečkou. Po další změně majitele, kterým se stalo Hnědouhelné těžařstvo v Chomutově, těžba vzrostla na dvanáct až dvacet tisíc tun uhlí ročně. Do roku 1932, kdy byl důl uzavřen, se v něm vytěžilo až 1,5 milionů tun uhlí. U silnice k Jirkovu stál od šedesátých let devatenáctého století menší důl Karel Robert hluboký kolem třiceti metrů. Zaměstnával až dvacet horníků, ale vyskytovaly se v něm třaskavé plyny, které způsobily dvě menší exploze, a proto byl v roce 1873 uzavřen s celkovou produkcí maximálně sto tisíc tun uhlí. Během druhé světové války byl v objektu zrušené koželužny (čp. 119) roku 1941 zřízen zajatecký tábor určený pro zajatce ze Sovětského svazu, kteří pracovali v chomutovských Mannesmannových závodech. Celkem se v táboře vystřídalo 390 lidí, z nichž dvacet zemřelo. Na konci války bylo v táboře internováno devadesát leteckých důstojníků. Mrtví z tábora byli pohřbíváni na zrušeném židovském hřbitově, kde byly pohřbeny také oběti pochodu smrti z dubna roku 1945. Po konci 2. světové války došlo k násilnému odsunu původního obyvatelstva a dosídlení obyvatel z vnitrozemí. Takže zatím co v roce 1930 je zde zmiňováno celkem 2452 obyvatel, tak v roce 1950 jich tu je jen 1182. Roku 1960 se významným zaměstnavatelem stalo jednotné zemědělské družstvo Vpřed, které vzniklo sloučením JZD v Údlicích, Přečaplech a Nezabylicích. Družstvo zaniklo v roce 1994 a část jeho budov převzaly nově vzniklé podniky. V obci také fungoval státní statek, který provozoval truhlárnu. V roce 1964 začala výstavba závodu Rašelina Soběslav, kde se vyráběla umělá hnojiva. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 917 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Adlice
Dojmy: Velká obec, nacházející se jihovýchodně od Chomutova, kde je mnoho zajímavostí.
