Městský erb:
Navštíveno: 18. 5. 2018
Historie: První písemná zmínka o Žluticích pochází z roku 1140. Společně s druhou zmínkou z roku 1186 se nachází v mladších falzech listin, které měly doložit majetková práva kladrubského kláštera. Podle jednoho z nich, daroval roku 1140 velmož Zdimír klášteru Žlutice spolu s vesnicemi Bukovinou a Hradcem. Ve druhé polovině třináctého století vesnici získali páni z Rýzmburka, kterým potom Žlutice patřily až do roku 1415. Za nich byly povýšeny na městečko, získaly městský znak a po roce 1280 také právo vybudovat opevnění, které jsou poprvé zmiňována roku 1375. Od roku 1403 bylo žlutické panství rozdělené na dvě části, ale majetkové vztahy jsou nejasné. Roku 1415 prodal Jan Boreš z Rýzmburka svou polovinu Jindřichovi z Elsterberka na Plané. Jindřich pravděpodobně získal také druhou polovinu, kterou do té doby snad měli v zástavě páni z Nečtin. Nový majitel pro město roku 1416 získal právo pořádat výroční trh. Jindřich nepřesídlil na žlutický hrad. Jako katolík žil až do konce života v neustálých bojích s husity. Roku 1421 byly Žlutice obsazeny křižáckým vojskem. Pražané město o Velikonocích roku 1422 dobyli, avšak neponechali v něm svou posádku, takže kostel zůstal katolickým. Po smrti Jindřichově se města zmocnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic a byl odtud vytlačen novou výpravou roku 1427, ale vdova po Jindřichovi Markéta nebyla schopna čelit opětovnému Jakoubkovu tlaku a roku 1428 žlutické panství Jakoubkovi z Vřesovic prodala.
Po osmi bouřlivých letech, kdy město bylo napadáno útočníky z obou stran, dostalo město na více než jedno století nového pána, přišlého z Chřibů od Kyjova na Moravě, malého sice vzrůstem, ale neohroženého bojovníka, jemuž předcházela pověst vítěze u Ústí a který i pak dále válčil se Sasy roku 1432, vypálil roku 1433 valdsaský klášter 1433, roku 1434 dobyl hrad Kostomlaty a v roce 1438 bojoval u Želenic. Své sídelní město Žlutice ochránil postavením dvou vojenských hradů Nevděk, který kryl přístupové cesty od jihu, a Mazance, který stál na severním okraji města. Zdá se, že se mu v té době zdařilo uchránit město od vojenských útoků. Jakoubek se ale ukázal jako schopný politik, když přijal a hostil ve Žluticích roku 1433 poselstvo Basilejského koncilu, jehož jednání vedla k vyhlášení kompaktát roku 1436, která legalizovala v českých zemích, jako jediných v Evropě, dvojí víru: katolickou a kališnickou. Jako politik sloužil králům Zikmundovi, Albrechtovi, Ladislavu Pohrobkovi a Jiřímu z Poděbrad.
Z Jakoubkovy doby vychází celkový rozkvět města. Roku 1447 založil tři předměstí – Kralovice, Chudobice a Nad městem, později zvané Horní, k nimž před rokem 1484 byla přidána dvě další: Hladov a Lomnice. Tvář města se změnila i rozšířením žlutického hradu, bývalé rýzmburské tvrze, a postavením hradů Nevděk a Mazanec. Dobrá hospodářská situace samotného města, k níž přispěl i svobodný obchod se solí v roce 1445, se zračí v postavení městského špitálu svaté Alžběty roku 1441 a špitální kaple roku 1448 a městského pivovaru roku 1459. V jeho době si město také začalo budovat vlastní pozemkový majetek sestávající z celých vesnic (svobodný statek Semtěš roku 1441 a roku 1446 ves Štoutov), takže se stalo pozemkovou vrchností pro poddané koupených vsí. V 1. polovině 60. let 15. století si Žlutice za své hlavní sídlo zvolil Jakoubkův syn Jan z Vřesovic. Za dalších Vřesoviců byl městský majetek rozmnožován, takže zemskodeskový statek čítal nakonec 12 vsí. Rostly příjmy z městského pivovaru, který byl zásobován chmelem z vlastních chmelnic, a prosperitu začali pociťovat soukeníci, jichž od 15. století stále přibývalo. Tak se stalo, že Žlutice byly jediným městem v západních Čechách, které zachytilo impozantní nástup soukenictví do světového trhu. Vyrábělo sukno nejen pro vnitřní trh, v němž žlutičtí soukeníci měli takřka monopol na dodávky pro armádu, ale podílelo se prostřednictvím pražských překupníků na vývozu směřujícím hlavně do východní a jihovýchodní Evropy.
V 16. století prožívalo město dobu rozkvětu po všech stránkách. Výrazem toho jsou i změny týkající se správy města. V roce 1536 koupilo město od měšťana Paráska největší dům ve městě pro účel radnice, v níž městský úřad sídlí dodnes. Funkci radního písaře zastával absolvent univerzity a i další členové městské rady měli univerzitní vzdělání. To mělo blahodárný vliv na zvýšení úrovně úřadování. Zápisy v městských knihách dostávají pevnou a jasnou stylizaci, jsou po předchozí latině psány krásným českým jazykem a neméně vytříbeným rukopisem. Městská latinská škola vysílala stále větší počet svých žáků na pražskou univerzitu, např. v letech 1560-1581 to bylo 59 žáků. Touha měšťanů po vzdělání a kulturním povznesení prokazuje i pořízení známého Žlutického kancionálu roku 1558, jímž se Žlutice přibližovaly kulturní úrovni královských měst. V 16. století změnily Žlutice čtyřikrát majitele, když po Vřesovicích nastoupili v letech 1537–1568 páni z Plavna, 1568–1572 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, prezident apelačního soudu a jediný katolík od husitských dob, a konečně v letech 1575 - 1878 Kokořovci z Kokořova, kteří drželi žlutické panství více jak 300 let.
Od Jakoubkových dob zvítězil ve Žluticích utrakvismus, farní knihovna obsahovala spisy Jana Husa a předních husitských teologů Jakoubka ze Stříbra a Jana ze Příbrami z roku 1448, mezi světci katolické církve byl až do roku 1620 připomínán „den sv. Mistra Jana Husi“, „den Svaté paměti mistra Jana Husi“, „festum Joannis Hus“, jak znějí datovací formule v městských knihách. Také do kancionálu si dalo město vymalovat dvě vyobrazení upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, obě pak byla za rekatolizace znehodnocena začerněním a pořezáním. Dědictví diplomatického ducha Jakoubka z Vřesovic, který pomáhal převést kališníky do státem uznané církve, bylo však ve městě patrné a rekatolizace tu proběhla poměrně rychle. V roce 1633 bylo město postiženo morem, na nějž zemřelo během šesti měsíců 321 osob. V důsledku epidemie a třicetileté války poklesl počet obyvatel a domů o 40 %. V roce 1680 se staly Žlutice dějištěm nevolnického povstání, které bylo rozehnáno teprve císařským vojskem. Pět selských vůdců, kteří se zúčastnili obléhání Žlutic z Dlouhého vrchu bylo popraveno. Mezi obětmi byli i dva poddaní žlutického panství. Od poloviny 17. století se dosud české město germanizovalo a od jeho sklonku se na radnici začalo úřadovat německy, čemuž předcházelo poněmčování dosud české vládnoucí šlechty Kokořovců. Žlutický hrad přestavěl Ferdinand Hroznata Kokořovec, povýšený do hraběcího stavu, roku 1680 na zámek s pozoruhodnou zámeckou zahradou a naproti postavil Kokořovský dvůr dnes čp. 160 v Karlovarské ulici. Na náměstí byl vztyčen roku 1704 sloup Nejsvětější Trojice, dílo místního sochaře Osvalda Wendy, tvůrce sousoší a soch v Pístově, Karlových Varech, Vidžíně, Teplé, a na jiných místech.
Vnuk Hroznaty Kokořovce Ferdinand Jakub hrabě z Kokořova však roku 1731 přenesl své sídlo do zámku ve Štědré a když roku 1761 žlutický zámek v důsledku blesku vyhořel, nebyl více obnoven a kamenů jeho prý bylo použito na obnovu rovněž shořelé fary. Druhý požár postihl město roku 1769 tak hrozně, že všechny domy byly zasaženy a jen farní kostel zůstal neporušen. Význam města vzrostl roku 1765, kdy po provedení restrikce byly v Loketsku ponechány pouze dva hrdelní soudy: v Lokti a ve Žluticích. Hrdelní soudnictví mělo město pravděpodobně již od svých zakladatelů Rýzmburků. Hrdelní soud existoval ve Žluticích v letech 1765–1783, pak byl přenesen do Žatce. Význam Žlutic stoupl poté, co se staly sídlem soudního a politického okresu v letech 1850–1948. Obyvatelstvo města se v té době živilo především zemědělstvím. Další podniky vznikly až po vybudování železnice Rakovník – Bečov nad Teplou v roce 1897. V letech 1938–1945 v důsledku mnichovské dohody připadlo pohraničí i se Žluticemi Německu. V únoru 1945 se město stalo terčem náletu britského letectva, který však nezpůsobil větší škody. Rozvoj města stagnoval až do šedesátých let dvacátého století. V roce 1968 byla ukončena výstavba vodní nádrže. Panelová sídliště se stavěla v 70. a 80. letech 20. století.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Žlutice
Dojmy: Větší městečko, které doslova dýchá historií.
