Navštíveno: 16. 1. 2022
Historie: Vídeňský Vojenský zeměpisný ústav, který byl předchůdcem Vojenského zeměpisného ústavu, byl na celém rakousko-uherském území odpovědný za správu geodetických základů a za vojenské mapování. Mezi jeho zaměstnanci pracovala řada důstojníků a techniků - Čechů a Slováků. Probíhající první světová válka odhalila potřebu aktuálních mapových podkladů ale i "on-line" provádění měřičských prací v sestavě bojujících vojsk. Velení československého armádního sboru na Rusi zřídilo topografické oddělení sboru a litografické oddělení štábu. Topografické oddělení štábu "Čechovojsk" čítalo 60 příslušníků. Disponovali na tehdejší dobu i dobře vybavenou tiskárnou. V závěru první světové války měli k dispozici i fotografickou službu (průzkum, dokumentace, propaganda). Celé topografické oddělní bylo rozmístěno na železničních vagonech. Topografové zajišťovali měřičské práce pro dělostřelce, ženisty a opraváře železničních tratí. Měsíc po vyhlášení samostatné Československé republiky (27. listopadu 1918) vydalo Vrchní velení Československé branné moci rozkaz číslo 8 o zřízení své nové součásti: "oddělení pro vojenské záležitosti (kartografie)". Tento akt je považován za počátek vzniku Vojenské zeměpisné služby Československé branné moci. Termín Vojenská zeměpisná služba označoval až do roku 1950 souhrnně orgány a jednotky, které zabezpečovali geodetické, kartografické a zeměvědné podklady pro potřeby armády. Dne 18. prosince 1918 bylo do nové struktury Ministerstva národní obrany (MNO) začleněno kartografické oddělení (Zeměpisný ústav). Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ) se stal centrálním řídícím a výkonným orgánem vojenské zeměpisné služby. Skutečně samostatný Vojenský zeměpisný ústav vznikl o rok později, rozhodnutím MNO z 15. října 1919 jako "Československý vojenský zeměpisný ústav" přímo podřízený Hlavnímu (generálnímu) štábu. Pracoviště vojenské zeměpisné služby byla provizorně dislokována v různých civilních objektech v Praze a fungovala tak v nevhodných a mnohdy stísněných podmínkách. Zpočátku se úvahy orientovaly směrem k nalezení vhodné budovy a její adaptaci pro daný účel. Odborná komise ustavená MNO toto řešení nedoporučila a přiklonila se k variantě výstavby nové budovy, která by odpovídala potřebám ústavu a jeho budoucí perspektivě. Koncem roku 1918 proto bylo rozhodnuto zabývat se projektem výstavby nové budovy pro Vojenský zeměpisný ústav. Definitivní návrh na výstavbu samostatného objektu pro budovu MNO a nový objekt pro Vojenský zeměpisný ústav jako "středisko pro pěstování zeměpisných věd z hlediska vojenského i jako státní kartografické středisko" v Praze byl položen na stůl 15. března 1919. MNO ve svém příspěvku k regulačnímu plánu Velké Prahy tehdy uvedlo projektované vojenské budovy v pořadí: 1 – MNO, 2 – VZÚ. Realizace tohoto schváleného plánu postupovala na svoji dobu velmi rychle. V roce 1920 vznikly tři ideové náčrty stavby, již 3. března 1921 meziresortní komise definitivně rozhodla o výstavbě nové budovy pro Vojenský zeměpisný ústav a jejím zahájení. V květnu 1921 byl ukončen výběr pozemku. (V rozvojovém území katastru Bubenče se pro novou budovu VZÚ našlo vhodné místo na konci Bučkovy ulice, která vedla od historického centra Bubenče směrem k nově se vytvářejícímu regulovanému území nových Dejvic.) V březnu 1922 byl předložen náčrt stavby od malíře a scénografa Bedřicha Feuersteina a v červenci 1922 schválilo MNO úvodní projekt budovy.
V roce 1923 byl "Československý vojenský zeměpisný ústav" přejmenován na "Vojenský zeměpisný ústav" a v červnu téhož roku (1923) byl dokončen úvodní projekt novostavby a přijat detailní, realizační projekt budovy pro tuto instituci. Novou parcelaci území schválil Magistrát hlavního města Prahy v září 1923 s tím, že nová budova VZÚ na vymezené parcele bude mít maximálně tři patra s přízemní budovou ve dvoře. Další podmínkou bylo, že hlavní průčelí budovy ustoupí o půl metru, přičemž „vzniklá plocha bude postoupena do veřejného statku zdarma bez jakýchkoli výloh pro obec“. Realizační projektové práce na nové budově pro Vojenský zeměpisný ústav byly svěřeny týmu architekta Bedřicha Feuersteina. (B. Feuerstein byl tehdy zaměstnanec Památníku odboje.) V listopadu 1923 byly zahájeny vlastní stavební práce. Ty pokračovaly až do prosince roku 1925. Realizace stavby si vyžádala náklady ve výši 12 milionů Kč. Stavba budovy VZÚ byla autorsky dozorována architektem Josefem Havlíčkem. Hotová budova se nacházela na tehdejší adrese Bučkova ulice 620, Praha XIX - Bubeneč. Vojenské stavební ředitelství předalo novou budovu Vojenského zeměpisného ústavu do užívání Vojenské zeměpisné službě oficiálně v lednu 1926. Ke kolaudaci budovy VZÚ došlo ale poněkud opožděně až v únoru roku 1928. Již v prosinci roku 1925 bylo zahájeno stěhování prvních zaměstnanců do nové lokality, které skončilo se závěrem března roku následujícího (1926). Všechny složky ústavu z odloučených pracovišť byly v prvním čtvrtletí roku 1926 přestěhovány a soustředěny do nové budovy. Dne 2. dubna 1926 navštívil nová pracoviště Vojenského zeměpisného ústavu i tehdejší prezident T. G. Masaryk. Oficiálně byla budova uvedena do plného provozu s koncem prvního pololetí roku 1926. Od roku 1925 až do začátku padesátých let dvacátého století nedošlo v objektu k žádným významným stavebním úpravám. Obrat nastal teprve v roce 1953, kdy byla část odborných pracovišť Vojenského zeměpisného ústavu přemístěna do nově vzniklého Vojenského topografického ústavu v Dobrušce a do zde uvolněných kanceláří se nastěhovaly různé složky Ministerstva obrany a Generálního štábu. V padesátých letech dvacátého století bylo do budovy Vojenského zeměpisného ústavu přemístěno ředitelství Vojenského projektového ústavu a sídlilo zde i několik jeho architektonických ateliérů. Jak se tento Vojenský projektový ústav postupně rozrůstal, došlo v padesátých letech dvacátého století k vybudování a stavebním úpravám dalších kancelářských prostor v podkroví objektu. Dlužno říci, že jejich kvalita nebyla dobrá. Malé místnosti byly špatně tepelně izolovány, takže v létě v nich panovalo nesnesitelné horko a v zimě chladno, protože stávající kotelna VZÚ (využívající uhlí a později topné oleje) nestačila vyhřát jak tiskárnu ve dvoře, tak i tyto podkrovní místnosti. V polovině šedesátých let dvacátého století byl do dvora postaven menší přístavek pro provoz mikrografie. Generální přestavba objektu tiskárny byla realizována v letech 2000 až 2002. Celkové náklady na přestavbu byly vyšší než 62 milionů Kč. Rozsáhlé stavební úpravy prováděly Vojenské stavby ale pro nedostatek finančních prostředků došlo k vybavení tiskárny jen jednoduchou vzduchoventilací. Problémy s přehříváním prostor tiskárny vlivem skleněných světlíků jsou v současné době (2016) řešeny jejich zastíněním pomocí textilií a vnitřní klima pak částečně kompenzují klimatické jednotky. Z dalších menších přestaveb objektu stojí za zmínku oprava střechy, na jejíž části byl nahrazen plech mosazný plechem pozinkovaným a dále pak přestavby nevyhovujících sociálních zařízení (WC). Činnost Vojenského zeměpisného ústavu v Praze byla ukončena 30. června 2003. V historické budově VZÚ byly ponechány jen dvě složky Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu Dobruška, a to oddělení přímé geografické podpory a tiskárna. V roce 2016 zde pak začalo sídlit ředitelství vojenské policie, knihovna vojenského historického ústavu a část odboru komunikace a propagace ministerstva obrany.
Budova byla technicky i funkčně velmi zdařilá a odpovídala tehdejším nárokům na pracovní prostředí pro kartografy a geografy. Oficiální tisk označoval budovu za jednu z nejlepších úředních budov té doby. Feuersteinův přítel český funkcionalistický architekt a člen Devětsilu) Josef Havlíček budovu popisoval jako „jasnou, prostou, přehledného provozu a ušlechtilých poměrů“. Z hlediska architektonického byla postavena v klasicistickém stylu českého purizmu. Jedná se o klidným dojmem působící objekt v neoklasicistním blokovém tvaru, který byl inspirován francouzskými vlivy revoluční architektury a to především dílem Augusta Perreta, v jehož ateliéru Bedřich Feuerstein ve 20. letech dvacátého století působil. Budova je tvořena hlavním průčelím (podpořeným ve všech patrech průběžnými římsami) s navazujícími bočními křídly spojenými s objektem tiskárny ve dvoře. Kontrastní šedo-okrová fasáda budovy je propsána hlubokými stíny, které měly symbolizovat závažnost státní instituce. Přísně osová architektura je členěna ostěními, sloupy, polosloupy, zapuštěnými a vystupujícími segmenty. Půdorys budovy je stroze oficiální, logický, služebný. Hlavní chodba obíhá vnitřní atrium. Jen tu a tam se v budově nachází vyšlechtěné detaily, např. torzo luxferové stěny. Hlavní budova měla čtyři podlaží nadzemní a jedno podlaží podzemní. Součástí podzemního podlaží byla i sklepní místnost v pravém rohu budovy. situovaná asi 4 metry pod úrovní ulice. Uvnitř místnosti se nacházely tři betonové pylony, jejichž základy stály na rostlé skále. Místnost byla určena pro gravimetrická měření jako součást geofyzikální laboratoře. Čelní trakt budovy (do Rooseveltovy ulice) měl délku 106,4 metrů, boční trakty (do ulice "Charlese de Gaulla" a do ulice "U Zeměpisného ústavu") byly dlouhé každý po 61,5 metrech. Celková zastavěná plocha budovy činila 3.334 čtverečních metrů. Umělecký dojem z budovy byl podpořen faktem, že se na obou nárožích hlavního průčelí nacházely alegorické sochy dívek - kamenné skulptury Vltavy a Dunaje. Na křižovatce ulic Rooseveltova x Charlese de Gaulla byla umístěna neoklasicistní personifikace Dunaje, zatímco na křižovatce ulic Rooseveltova x U Zeměpisného ústavu byla umístěna neoklasicistní personifikace Vltavy. Původně architekt Bedřich Feuerstein zamýšlel použít plastiky svého přítele českého sochaře Otakara Švece, ale ty se pro svoji hubenost důstojníkům nelíbily. Navzdory architektovým protestům si nakonec výzdobu objednali u českého akademického sochaře Břetislava Bendy.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojensk%C3%BD_zem%C4%9Bpisn%C3%BD_%C3%BAstav_(budova)
Dojmy: Velmi strohá stavba, která je velmi zajímavá a má velmi zajímavou historii.
