Navštíveno: 14. 3. 2015
Historie: Přírodní rezervace Prokopské údolí zahrnuje údolí na jihozápadě Prahy, v Praze 5. PR zaujímá území mezi Jinonicemi a Zlíchovem na obou stranách Prokopského údolí včetně vrchu Děvína a okolních kopců zvaných Dívčí hrady (Dívčí hrady je také název čtvrti severně od Děvína). Byla vyhlášena platným právním předpisem o vyhlášení ZCHÚ, který vydalo ministerstvo kultury ČSR dne 28. prosince 1978. Oblast spadá pod katastrální území Hlubočepy a Jinonice. Rozloha zaujímá 101,53 ha (od roku 2020 170,9 ha), přičemž lesní část zabírá 49,59 ha a nelesní část zbylých 51,94 ha. První horotvorně významná geologická aktivita probíhala zhruba před 435 miliony let. Jednalo se o usazování hornin v silurském období. Po ústupu moře v období paleozoika začaly probíhat intenzivní tektonické pohyby. Maximální hloubka moře se pohybovala až kolem 200 metrů. Mořské dno neoplývalo vhodnými životními podmínkami, což umožňovalo život pouze několika druhům bezobratlých živočichů, mlžů a hlavonožců. Přibližně před 430 miliony let započala vulkanická činnost podmořské sopky na území dnešních Hemerových skal. To vedlo k celkovému změlčení moře a vytvoření vhodnějších podmínek pro život. Žili zde bezobratlí živočichové, mlži, plži, hlavonožci, trilobiti a lilijice (dosvědčují bohaté fosilní nálezy). V tomto silurském období se Čechy nacházely jižně od rovníku poblíž velkého kontinentu Gondwana. Následovalo oteplení díky posunu k rovníku. Na dně teplého moře se usazovala velká množství vápenců, tvořená především hromaděním schránek živočichů. Po přechodu období siluru došlo k přesunu Čech více k rovníku. Tím území Česka dosáhlo tropického podnebí vhodného pro vznik korálovitých a řasovitých útesů. Na dně pražské pánve se usazovaly břidlice, ve kterých jsou jedny z nejstarších nálezů suchozemských rostlin. Organismy obývající území Prokopského údolí byly například tentakulity, goniatity (hlavonožci se zatočenými schránkami), trilobiti či opět mlži. Před ústupem moře v období devonu dochází ještě na dně k usazení mocných vrstev břidlic a pískovců. Po ústupu moře (asi před 380 miliony let) došlo ke zvrásnění usazenin díky horotvorným tlakům mezi bloky Evropy a Afriky. Dalších 290 milionů let se území pouze srovnávalo do roviny, která byla před 95 miliony let opět zalita mořem. Tím došlo ke tvorbě souvrství pískovců, jílovců a opuk. Následně před 80 miliony let moře opět ustoupilo v závislosti na vyzdvižení území Čech. Ve čtvrtohorách se podél vodních toků začínají vrstvit říční sedimenty. Tyto sedimenty byly převážně povahy hlinitopísčitých, písčitých (s bahnitými) a štěrkových poloh. Úpatí svahů překryla hlinito-kamenitá svahová usazenina mísící se se spraší a sprašovými hlínami.
Pokročí-li se do naší doby, nesmí zůstat opomenuta těžební činnost. Hlavními centry lomů byly Bílá skála, kterou dnes prochází železnice (kolem 1860 považován za největší lom),dále lom na Zlíchově, systém lomů Švagerka, jež jsou v dnešní době již převážně zavezené. Po ukončení těžby v těchto lomech roku 1870 byla činnost přesunuta do lomu Vysoká, kde roku 1939 došlo ke zřícení střední části. Následuje lom u Prokopského jezírka jež pokračuje do západní částí jako lom Sekaná rokle. Jednalo se o systém více lomů, který splynul v jeden a původně v době těžby dosahoval délky přes půl kilometru. Pak byl lom částečně zavezen na dnešní délku 340 metrů, k posledním sesuvům zde došlo roku 1965. Roku 1875 byl nově otevřen Schwarzenberský neboli Králův lom, kde byla po roce 1880 odlámána slavná 120 metrů dlouhá Prokopská jeskyně. Podle staré pověsti právě zde poustevničil svatý Prokop pokoušený ďáblem. Boj nakonec Prokop vyhrál a ďábel utekl stropem, což ilustrovala 9metrová skalní výduť, s převzatým názvem Čertova síň. Dalšími velkými lomy byly Kalvárie, Požáry, U kantýny, Mušlovka a Černý lom. Všechny lomy byly opuštěny od roku 1905. Morfologie území se několikrát změnila kvůli návozu odpadu do starých lomů z nových. Na přelomu 16. a 17. století vlastnil část Prokopského údolí Matěj Klukovský z Klukovic. Historik Pavel Fabini z archivních dokumentů rekonstruoval jeho spory o hranice mj. s aristokratem Adamem II. z Hradce. Roku 1968 byla v Prokopském údolí, v místech bývalého klukovického koupaliště, nalezena těla dvou zastřelených dívek. Vyšetřování dvojnásobné vraždy trvalo až do roku 1980, kdy byl dopaden František Zenker. Ten byl rok poté odsouzen k 15 letům vězení. Zastřelení první dívky bylo tragickou náhodou, Zenker chodil do Prokopského údolí střílet, protože byl velkým milovníkem zbraní. Osudného dne se mu pod palbu dostala zavražděná mladá dívka. Poté, co Zenker spatřil na místě její kamarádku, v šoku zastřelil i jí, aby se zbavil svědka. V místě Prokopské jeskyně se nyní nachází střežený vojenský objekt K-116.
Rozhodující význam zaujímala prvohorní sedimentace. Převažují především vápence facie dvorecko-prokopských vápenců (mocné až 150 metrů), následují vápence ve facii sliveneckých vápenců a místně je možno nalézt i vápence facie vápenců koněpruských. Hlavní vrstvy hornin spadají pod bohdalecké (břidlice až siltovce s vložkami pískovců a vápnitým tmelem), králodvorské (jemné sedozelené jílovité břidlice) a kosovské (křemenné pískovce) souvrství ordoviku. Dále liteňské, kopaninské a přídolské vrstvy siluru a z devonu lochkovské, dvorecko-prokopské a zlíchovské vápence, výše se vyskytují vápence třebotovské a chotěčské, možné je narazit i na souvrství srbské. Dalšími četnými horninami jsou subvulkanické a vulkanické žilné i výlevné diabasy. V roklích rozčleněných svahy dochází k uplatnění antropogenních tvarů reliéfu. Což reprezentuje opět především velký počet lomů různého stáří a výšky (15–40 metrů). Ukládáním hlušiny zde vznikly až několik metrů mocné vrstvy, jež pokrývají v určitých úsecích téměř celé dno údolí.
Na území Přírodní rezervace Prokopské údolí se jedná o mozaiku skalních stepí, xerotermních trávníků, dubohabřin, suťových lesů, lesostepí a teplomilných doubrav. Najdeme tu zhruba 600 druhů cévnatých rostlin, z nichž bezmála desítky figurují na červeném seznamu vzácných a ohrožených rostlin České republiky. Jmenujme příkladem ohroženější květiny jako lilie zlatohlávek (Lilium martagon), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago L.) –skály, dřín obecný (Cornus mas), dub šípák (Quercus pubescens Willd.), kavyl Ivanův (Stipa pennata L.), třemdava bílá (Dictamnus albus) jež je v Česku jediná volně rostoucí květina čeledi routovitých, Koniklec luční (Pulsatilla pratensis), devaterník šedý (Helianthemum canum) či pěchava vápnomilná (Sesleria caerulea) považovaná za relikt doby ledové. Bohužel samozřejmé je zde i stanoviště trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia), borovice černé (Pinus nigra), místy dokonce i smrku (Picea) a dalších nepůvodních dřevin jako je modřín (Larix), dub červený (Quercus rubra), borovice lesní (Pinus sylvestris) a jasan (Fraxinus).
Místní horninové prostředí vykazuje vysokou diverzitu. Lze i říci, že je tato lokalita jedna z nejprozkoumanějších v Česku. V posledních 55 letech zde probíhal monitoring s hlavním zaměřením na faunu měkkýšů. Nejznámějšími obyvateli z minulosti jsou trilobiti (vzdálení příbuzní pavouků a brouků), kteří žili při dně kambrických a permských moří. Hřbetní stranu měli krytu krunýřem z chitinu. Jejich život utvářel pohyb nad mořským dnem, či zahrabávání do něj. První nález učinil Joachim Barrande roku 1833. Těmto tvorům se těž přezdívalo „zametači mořského dna,“ neboť se živili malými organismy, či odumřelými zbytky. Velikostní rozpětí těla bylo v rozmezí 1 mm – 0,75m. Nejčetnějšími rody byly Hydrocephalus, Paradoxides, Aulacopleura. Většina druhů existovala poměrně krátkou dobu, díky čemuž lze snadno určit stáří usazenin, v nichž se živočich nachází. V roce 2020 bylo v Prokopském údolí zaznamenáno 56 druhů suchozemských plžů, dva druhy sladkovodních plžů a jeden druh mlže. Zástupci současných plžů jsou žitovka obilná (Granaria frumentum), zrnovka trojzubá (Pupilla triplicata), ovsenka skalní (Chondrina Avenacea), vrkoč malinký (Vertigo pygmaea), zrnovka mechová (Pupilla muscorum), plžice vroubená (Tandonia rustica) atd. Plži se využívají i jako citlivý bioindikátor. Motýlími představiteli jsou pernatěnka zimolezová (Pterotopteryx dodecadactyla) žijící ve světlých lesích a šípákových doubravách, či nesytka česká (Pennisetia bohemika), která obývá křovinaté stráně a vyskytuje se pouze na 2 lokalitách v České republice. Modrásek hnědoskvrnný (Meleageria daphnis) je velmi vzácný, má rád výhřevné stráně sveřepových stepí (funguje jako indikátor 1. Stupně). Jasnobarvec západní (Episema glaucina) sídlí na výpalných skalních stepích (indikátor 2. stupně). Za brouky lze zde najít nosatce rodu Trachyphloeus. Vzácného nosatečeka Apion austriacum, či zrnokaze (Bruchidius pisorum) který se vyvíjí a živí pouze na devaterníku velkokvětém (Helianthemum grandiflorum). Zajímavostí je Urodon rufipes nigritarsis živící se monofágně na rezedě žluté (Reseda lutea), který byl prvně popsán roku 1916 právě na území Prokopského údolí. Dále vzácný stepní klenot střevlíček lunoskvrnný (Callistus lunatus) a Olisthopus sturmii, který je význačným druhem těchto stanovišť. Vyskytuje se zde i největší český brouk roháč obecný (Lucanus cervus) a poklad višňových sadů krasec třešňový (Anthaxia candens). Pavouků je zde 131 zjištěných druhů. Největšího počtu dosahuje slíďák hajní (Pardosa lugubris) a blízce příbuzný slíďák hájový (P. alacris). Dalšími četnými čeleděmi jsou křižáci, čelistnatky, plachetnatky, snovačky a běžníci. Cenné druhy reprezentuje stepník rudý (Eresus kollari), sklípkánek pontický (Atypus muralis), skákavka nepatrná (Neon rayi), skákavka listová (Pellenes nigrociliatus), skákavka dvoutečná (Sitticus penicillatus). Mezi ohrožené pavouky spadá slíďák slunomilný (Alopecosa cursor), skákavka protáhlá (Synageles hilarulus), pavučinka chocholkovitá (Walckenaeria monoceros) a vzácná skálovka velká (Gnaphosa lucifuga).
Dále zde samozřejmě lze potkat i obojživelníky, kteří jsou velmi citliví na znečištění prostředí a proto patří i k nejvíce ohroženým skupinám živočichů v posledních desetiletích. Například u populací skokana hnědého (Rana temporaria) dochází jak k omezení počtu jedinců, tak i počtu snůšek. Metamorfozy se dožívá bohužel jen velmi malý počet jedinců a dochází i k omezení postreprodukční migrace díky ztrátám blízkých okolních biotopů. Dále zde najdeme skokana skřehotavého (Pelophylax ridibundus) a ropuchu obecnou (Bufo bufo), která jako jediný obojživelník si svoji populace stále udržuje, ropucha zelená (Bufo viridis) naopak počty svých jedinců výrazně snižuje, protože se dostává do obydlených lokalit se zvýšenou automobilovou dopravou. Plazy zastupuje velmi malý počet druhů. Například ještěrka obecná (Lacerta agilis), jejíž nálezy jsou srovnatelné jako v minulosti, avšak snížil se počet prokázaných stanovišť. Dále je udáván slepýš křehký (Anguis fragilis) a pravděpodobně též užovka obojková (Natrix natrix). Ptáci jsou na území celého parku Prokopské a Dalejské údolí v zastoupení 62 pravidelně a zřejmě i 11 občasně hnízdících druhů ptactva. Například Prokopský potok je stanovištěm kachny divoké (Anas platyrhynchos). Dále se zde vyskytují střízlík obecný (Troglodytes troglodytes), konipas horský (Motacilla cinerea), konipas bílý (Motacilla alba), lejsek šedý (Muscicapa striata), holub hřivnáč (Columba palumbus) – mláďata kroužkována v posledních letech, kukačka obecná (Cuculus canorus) – dosud není znám hostitel, samci byli odchyceni a kroužkováni, puštík obecný (Strix aluco), kalous ušatý (Asio otus) u obou druhů byla kroužkována mláďata, výr velký (Bubo bubo) s hnízdištěm v Prokopském lomu, mláďata opět kroužkována. Jeho hnízdění však vytlačilo dříve na území tohoto lomu hnízdící kavku obecnou (Corvus monedula) a poštolku obecnou (Falco tinnunculus) (i když mapování z roku 2001 zjistilo v hlubočepské části 4 tokající samce poštolky). Dalšími zástupci ptactva jsou datel černý (Dryocopus martius), žluna zelená (Picus viridis) taktéž kroužkována, žluna šedá (Picus canus) doložena fotograficky i kroužkováním, strakapoud prostřední (Dendrocopos medius), každoroční hnízdění doloženo u strakapouda velkého (Dendrocopos major) a sojky obecné (Garrulus glandarius). Sídlí zde i Sýkory koňadra (Parus major), modřinka (Cyanistes caeruleus) i babka (Parus palustris). Dále brhlík lesní (Sitta europaea), šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla), kos černý (Turdus merula), drozd zpěvný (Turdus philomelos) a velmi vzácně i drozd brávník (Turdus viscivorus) jehož mláďata byla objevena a kroužkována roku 1999. Setkáme se zde i s červenkou obecnou (Erithacus rubecula), pěnicí slavíkovou (Sylvia borin), vzácně cvrčilkou zelenou (Locustella naevia) a rákosníkem zpěvným (Acrocephalus palustris), slavíkem obecným (Luscinia megarhynchos) či s křepelkou polní (Coturnix coturnix) které bylo roku 2002 při kroužkování zaznamenáno 14 samců, ale také třeba s ťuhýkem obecným (Lanius collurio). Savce zastupují například myšice křovinná (Apodemus sylvaticus), bělozubka šedá (Crocidura suaveolens), hraboš polní (Microtus arvalis), rejsek obecný (Sorex araneus), rejsec vodní (Neomys fodiens), či norník rudý (Clethrionomys glareolus). Ohroženými druhy zde jsou ježek západní (Erinaceus europaeus), ježek východní (Erinaceus concolor), tchoř tmavý (Mustela mystacinus), jezevec lesní (Meles meles), netopýr vousatý (Myotis mystacinus), netopýr ušatý (Myotis nattereri), netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus), i veverka obecná (Sciurus vulgaris).
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Prokopsk%C3%A9_%C3%BAdol%C3%AD
Dojmy: Příjemné skalnaté údolí, ve kterém si člověk krásně odpočine.
