Navštíveno: 13. 7. 2020
Historie: Františkánský klášter na Novém Městě v Praze je konvent založený ve 14. století původně klášter řádu karmelitánů při kostele Panny Marie sněžné v Praze 1-Novém Městě. Zdejší klášter původně obýval konvent karmelitánů, první v českých zemích, založený roku 1347. Řád zde po roce 1348, v rámci první etapy vývoje pražského Nového Města, vybudoval klášterní zahradu, která sloužila k pěstování užitkových rostlin. Původní klášterní zahrady karmelitánů z roku 1348 byly mnohem rozsáhlejší a sloužily zejména k pěstování bylin, květin i zeleniny, byly zde ovocné stromy, později zde františkáni pěstovali i koření. Chrám Panny Marie Sněžné byl založen roku 1347 císařem Karlem IV. (podle dobových zápisů byl založen dne 3. září 1347, tedy jeden den po korunovaci Karla IV. a Blanky z Valois) jako trojlodní gotická bazilika a budoucí korunovační chrám s klášterní svatyní řádu karmelitánů. Karel IV. daroval spolu se založením kláštera řádu karmelitánů (který byl od roku 1245 žebravým řádem, tedy neměl vlastní statky) dřevo, z něhož byl postaven sál pro jeho korunovační hostinu, a velký pozemek. Z pronájmu severozápadní části pozemku (na němž byly postaveny domy a krámy Kurného trhu) řád dále získával finance na stavbu kostela. Další příjmy mu plynuly z odpustků a příspěvků měšťanstva. Z původního projektu chrámu, který byl zamýšlen jako 100 metrů dlouhá dvouvěžová stavba, jejíž výška střední lodi měla dosahovat 40 metrů, byl dokončen pouze presbytář (vysvěcený roku 1379), základy vstupní části, "krásná věž" a klášter, tedy pouhý zlomek plánované stavby chrámu, který měl soupeřit se Svatovítskou katedrálou a s klášterním kostelem cisterciáků na Zbraslavi. Stavba věže a lodi síňového chrámu byla podle zjištění archeologického výzkumu Julie Richterové z roku 1981 zahájena počátkem 15. století, ale přerušily ji husitské války. V té době zde působil husitský kazatel Jan Želivský. Staveniště kostela bylo nalezeno na dnešním Jungmannově náměstí vedle Jungmannova pomníku a pod ním. Během husitských válek byl objekt poničen a mimo jiné z věže sestřelen zvon. K tomuto aktu došlo v roce 1412 kdy byl vydrancován (za aktivní účasti Jeronýma Pražského), znovu pak za husitských válek, kdy byli zdejší řeholníci pobiti nebo vyhnáni; vrátili se v roce 1435, ale roku 1484 museli opět uprchnout. Jejich další návrat se uskutečnil v roce 1496, ale vzhledem ke tomu, že areál se nacházel v rozvalinách, se jim řeholní život nepodařilo v plné míře obnovit. Navíc se roku 1566 zřítila klenba kostela, přesto byly ještě na počátku 17. století slouženy bohoslužby v postranní kapli tehdy zasvěcené Panně Marii (od 1. listopadu 1681 je zasvěcena sv. Michaelu archandělovi). Rudolf II. v roce 1603 zpustlý klášter i kostel věnoval řádu menších bratří (bosých františkánů). Karmelitáni později (v roce 1627) jako náhradu obdrželi nepříliš vzdálený kostel svatého Havla, při němž si roku 1671 začali budovat nový klášter. Dne 14. června 1604 položil nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch z Lobkovic, který se o výstavbu také významně zasloužil jako donátor, základní kámen obnoveného konventu. V téže době vytvořili františkáni zahradu v barokním stylu, kterou v průběhu času ještě několikrát terénně upravovali a v ní vystavěli klášterní barokní kapličku. Do dokončení výstavby klášterních budov v roce 1606 však řeholníci bydleli v klášteře minoritů u svatého Jakuba na Starém Městě. V letech 1607 až 1610 byl znovu postaven také kostel, kde byla původní gotická zřícená klenba nahrazena klenbou renesanční. Presbytář původně zamýšlené kostelní stavby pak začal sloužit jako kostel. Se svou výškou 31,5 metru je jednou z nejvyšších chrámových staveb v Praze. Klášter byl obnoven v barokním slohu až po polovině 17. století. Zbytky gotického zdiva postranních lodí zůstaly zachovány v barokních kaplích zasvěcených Panně Marii a Janu Nepomuckému. V této době také získal kostel svůj dodnes zachovaný renesanční vstupní portál.
Pro hájení a šíření katolické víry byli zdejší řeholníci částí obyvatel nenáviděni, neboť ke katolické církvi se hlásila jen asi třetina Pražanů (ostatní byli kališníky, českými bratry, luterány nebo kalvíny), a občas také napadáni, ať už slovně, políčky nebo házením kamení. Už v roce 1609 vtrhli násilníci do mariánské kaple a poté napadli i klášter. Dne 12. února 1611 pozval Heřman z Říčan na Kosové Hoře k večeři dva františkány, Šimona a Jana, aby je opil; hostitel vybízel Šimona, aby pokračoval v pití, a když to Šimon odmítl, pokusil se ho bodnout dýkou do prsou, avšak ostatní přítomní šlechtici mu v tom zabránili, přesto však Šimon utrpěl zranění. Už 30. ledna však vstoupilo do Čech žoldnéřské vojsko pasovského biskupa Leopolda Habsburského, aby podpořilo slábnoucí moc Rudolfa II. v jeho soupeření s Matyášem Habsburským a převážně nekatolickými českými stavy. V úterý 15. února vtrhli pasovští na Malou Stranu, kde loupili a znásilňovali, a následně se pokoušeli dostat i na Staré Město, jeho obráncům se ale útok nakonec podařilo odvrátit. Ti vojáci, kterým se přece jen podařilo proniknout na pravý břeh Vltavy a nebyli pak pobiti, se většinou prosekali až k Novoměstské radnici a na Karlovo náměstí a ve snaze uniknout z obklíčení směřovali dále na Vyšehrad; tam jich dorazilo jen pět, ale i ty rozvášněná chasa nakonec ubila. Z Leopoldovy armády v pravobřežní části Prahy tak přežil zřejmě rytmistr Brändel, který byl zajat, když se pokusil zmocnit staroměstské mostecké brány. Vikář kláštera Bedřich Bachstein vydal bratřím příkaz, aby se nikdo z kláštera nevzdaloval. Šest mladších bratří poté odvedl na kostelní půdu, kde byli přece jen trochu v bezpečí. Klášter zakrátko oblehl ozbrojený lid a záhy se dostal dovnitř. Přímo v kostele byli zabiti velice krutým způsobem tři řeholníci (dva kněží a jeden bratr laik), v klášteře pak další čtveřice řeholníků. Zabiti byli i ukrytí na půdě, tedy všech šest bratří a klášterní vikář Bachstein. Oběti zůstaly zohavené a nepohřbené až do soboty, kdy byly uloženy v dolním klášterním ambitu. V květnu 1611 byli někteří viníci popraveni, hlavní organizátoři masakru řeholníků však unikli. V roce 1616 nařídil pražský arcibiskup Jan Lohelius exhumaci a nový pohřeb. Místem pohřbu se stala boční kaple kostela. Zde jsou řeholníci pohřbeni do dnešních dnů. Zajímavá je zpráva, že při exhumaci byla těla shledána jen nepatrně změněná, tedy nepodlehla většímu přirozenému rozkladu. Řeholní život v klášteře byl obnoven až po roce 1620. V letech 1649-1651 byl v klášterním kostele instalován barokní oltář, který je dodnes největší oltářní architekturou se svými 29 metry na území Prahy. Mezi lety 1789 – 1792 byla ke klášteru přistavena barokní fara, která byla v roce 1847 klasicistně přestavěna podle plánů Jana Maxmiliána Hegera, čímž vzniklo současné nádvoří před kostelem Panny Marie Sněžné. V období mezi první a druhou světovou válkou se stal klášter jedním z významných center duchovního života Prahy. Tato doba je spojena hlavně s působením Jana Evangelisty Urbana, autora myšlenky zpřístupnění studia teologie (v poněkud upravené formě) laickým věřícím. V době druhé světové války byly v zahradě vyhloubeny dvě protipožární nádrže, které zde zely až do roku 1985. Po únoru 1948, kdy se k moci dostali komunisté, byl v roce 1950 řád františkánů vyhnán. Zahrada poté sloužila jako veřejná komunikace mezi Václavským a Jungmannovým náměstím.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1k%C3%A1nsk%C3%BD_kl%C3%A1%C5%A1ter_(Praha)
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ctrn%C3%A1ct_pra%C5%BEsk%C3%BDch_mu%C4%8Dedn%C3%ADk%C5%AF
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Panny_Marie_Sn%C4%9B%C5%BEn%C3%A9_(Praha)
Zdroj: https://www.pamatkovykatalog.cz/fara-puv-kaple-3136577
Dojmy: Nádherný klášter, s ještě nádhernějším kostelem Panny Marie Sněžné. U tohoto kostela jsem si pak dovolil zapůjčit fotografii interiéru s barokním oltářem.
