Navštíveno: 1. 6. 2011
Historie: Flossenbürg, založený nacisty jako temná pekla pro "antisociální" a "kriminální" prvky, byl zasazen do kraje tak, aby se jeho nevinní obyvatelé stali bezplatnou pracovní silou pro sousední žulové lomy. Tyto žulové lomy, které sloužily jako místo nelidské práce pro vězně Flossenbürgu, byly vlastněny firmou Deutschen Erd- und Steinwerken (DESt) a byly v majetku SS. Tato bezcitná organizace zneužívala vězně jako levnou pracovní sílu pro své sobecké zisky, což přidalo další rozměr hrůzám tohoto místa. Tento koncentrační tábor, spadající do druhé vlny nacistických hrůz, byl jedním z prvních, kde se prosazoval nový druh teroru pod heslem "Vernichtung durch Arbeit" - likvidace prostřednictvím práce. Zdejší vězni byli nuceni k těžké práci bez odpovídající odměny v podobě jídla nebo lékařské péče. Za každý prohřešek byli tvrdě trestáni, což dělalo z Flossenbürgu peklo na zemi.
Během nejtmařších dnů druhé světové války se Flossenbürg stal symbolem hrůzy. Sem byla odvlečena většina vězňů z Němci okupovaných východních zemí. Ti, kteří se sem dostali, nacházeli útočiště v 16 dřevěných barácích, ale bezpečí bylo vzácné jako kapka vody na poušti. Hned vedle těchto baráků leželo krematorium, temné upomínky na neustálou hrozbu smrti.
Začátkem září roku 1939 sem bylo převezeno 1000 politických vězňů z Dachau jednotkami SS. Během let 1941-1942 připlulo do tábora 1500 polských odbojářů, z nichž 40 bylo v červenci 1941 zastřeleno strážemi SS mimo tábor. Z této skupiny byla asi třetina popravena esesmany do září 1941. Koncem téhož roku bylo zde popraveno přibližně 1000 sovětských válečných zajatců. S přílivem sovětských vězňů byl v táboře zřízen speciální vnitřní tábor, kde pokračovaly popravy až do roku 1944.
V jedné z pobočných poboček tábora, v Mülsen St. Micheln, došlo 1. května 1944 k zoufalému povstání vězňů. Ti zapálili své baráky a bojovali se strážemi SS. Povstání bylo brutálně potlačeno, přičemž žádný z povstalců nepřežil. Několik z nich bylo převezeno zpět do Flossenbürgu, kde byli později popraveni.
K tomu všemu žilo v hlavním táboře Flossenbürg přes 4000 vězňů včetně politických vězňů ze Sovětského svazu, Československa, Nizozemska a Německa. Kromě politických vězňů zde bylo téměř 800 německých kriminálníků, více než 100 homosexuálů a 7 Svědků Jehovových. S postupující válkou rostla poptávka po nucené práci pro Třetí říši, což vedlo k vytvoření mnoha pobočných táborů, známých jako Außenlager, patřících pod Flossenbürg. Celkem jich bylo asi 100, nacházely se převážně v jižním Německu a na západě bývalého Československa.
Dne 1. září 1944 se stal tábor Flossenbürg centrem hrůzy, když se stal výcvikovým zařízením pro obrovský počet ženských strážných (Aufseherinnen), které byly převážně rekrutovány z řad továrních dělnic v Německu a Polsku. V tomto táboře bylo vyškoleno více než 500 žen, které poté sloužily v pobočných táborech jako Dresden Ilke Werke, Freiberg, Helmbrechts, Holleischen (Holýšov), Leitmeritz (Litoměřice), Mehltheuer, Neustadt (u Koburgu), Nürnberg-Siemens, Oederan, Zwodau (Svatava u Sokolova) a mnohé další.
K roce 1945 zahrnoval táborový systém Flossenbürgu a jeho pobočných táborů kolem 40 000 vězňů, z nichž téměř 11 000 byly ženy. Vězni byli nuceni pracovat především ve zbrojním průmyslu a v lomech, přičemž žili v nevydržitelných podmínkách. Podvýživa, nemoci, přepracování a brutální zacházení byly denním chlebem pro ty, kteří byli uvězněni v těchto temných místech.
Mezi obdobím dubna 1944 a dubna 1945 bylo odhadem zabito více než 1 500 vězňů. K potupě lidské důstojnosti bylo instalováno šest nových šiben. Konec války přivedl tábor na pokraj pekla, když počet mrtvých převýšil kapacitu krematoria. V zoufalém pokusu zbavit se důkazů svých zvěrstev začali esesmani házet těla na hromadu, kterou následně polili benzínem a zapálili. Vězni, kteří byli odsouzeni na smrt, byli udržováni v kruté izolaci a hladověni ve tmavé kobce nazývané "bunkr", až než přišel jejich nevyhnutelný konec. Každý plamen, který planul, nesl v sobě příběhy tisíců, kteří zemřeli v těchto hrůzných podmínkách, a stal se nechtěným svědectvím o bezčestnosti a zvrácenosti lidského chování za těch nejtemnějších časů moderní historie.
Začátkem dubna 1945, když se americké jednotky začaly blížit k táboru, nacisté provedli masakr skupiny osob, které byly zapleteny do atentátu na Hitlera v červenci 1944. Mezi oběťmi byli generál Hans Oster, admirál Wilhelm Canaris, reverend Dr. Dietrich Bonhoeffer, Dr. Karl Sack, Dr. Theodor Strünck a generál Friedrich von Rabenau. Spolu s nimi byl zabit i francouzský odbojář Simone Michel-Lévy, který v táboře organizoval povstání.
Dne 20. dubna 1945 začala násilná evakuace 22 000 vězňů. V táboře zůstali pouze ti, kteří byli velmi oslabení. Cílem pochodu smrti byl tábor v Dachau. Předtím než vězni dosáhli svého cíle, více než 7 000 z nich zemřelo vyčerpáním nebo bylo zastřeleno strážemi SS. Do okamžiku, kdy americká armáda tabor osvobodila 23. dubna 1945, přišlo ve Flossenbürgu o život více než 30 000 vězňů. V barácích bylo nalezeno asi 1 600 nemocných a oslabených vězňů, kteří přežili a byli osvobozeni vojáky 90. a 97. pěší divize. Tento tragický moment odhalil hrůzy, které v těchto táborech trpěli nevinní lidé během temných dní druhé světové války.
Koncentrační tábor Flossenbürg zůstává jako živý hlas z minulosti, jako mrazivá vzpomínka na dobu, kdy temnota padla na lidskou morálku. Dnes je to nejen pietní místo, ale také muzeum hrůz, které odhaluje zvrácenost tehdejšího režimu. Skrze jeho zdi proudí příběhy odvahy a tragédie, varování před krutostí, kterou lidská mysl může vytvořit. Každý kámen tohoto místa vypráví příběh, který nesmí být zapomenut, jako vážné napomenutí, aby se takové hrůzy nikdy neopakovaly.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Koncentra%C 4%8Dn%C3%AD_t%C3%A1bor_Flossenb%C3%BCrg
Dojmy: Velice ponuré místo, které člověku připomíná jací lidé ve skutečnosti jsou.
