Navštíveno: 13. 9. 2021
Historie: Okořín (německy Ukkern) je malá vesnice nacházející se asi 2 kilometry západně od Strupčic. Název vesnice vznikl odvozením z osobního jména Okora ve významu Okorův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Okorzina (1318), von Ukkereyn (1382), in villa Okorzin (1437), Wokorzen (1542), w Okoržanech (1555), ve vsi Okoržinie jinak Okhern (1585), Wokoržany (1621), Ukra nebo Ukern (1787) a Ukern nebo Ukkern (1846). Okořín je v písemných pramenech poprvé zmiňován v letech 1316 a 1318 v majetku mana mosteckého hradu Hanuše z Okořína.[5] Další zmínky o vesnici se nacházejí v přídomcích drobné šlechty, ke které patřili roku 1368 Arnold z Okořína a roku 1382 bratři Aleš, Arnold a Hanuš z Okořína. Zpráva z roku 1437 obsahuje informaci o sporech o okořínskou odúmrť po jakési Barboře Strupínové. Roku 1459 Jan z Ročova prodal, se svolením krále, svůj okořínský poplužní dvůr a v roce 1470 ve vsi sídlil Jan Čech z Kutntálu. Další majitelkou byla Anna z Fictumu, která po sňatku s Martinem z Johnu prodala roku 1539 zdejší tvrz se dvorem a částí vesnice Šebestiánovi z Veitmile. Od té doby byl Okořín rozdělen na dvě části: první patřila k chomutovskému a později k mosteckému panství, zatímco druhá část náležela k Červenému hrádku. Spojit je do jediného celku se podařilo Václavovi Strojetickému ze Strojetic, který získal červenohrádeckou část, když ji roku 1565 koupila jeho manželka. Mostecký díl s pustou tvrzí koupil sám od Ladislava staršího z Lobkovic. Václav poté Okořín spravoval ze svého běšického panství. Tvrz údajně stávala nad rybníkem u silnice do Jirkova. Následující osudy vsi jsou nejasné, ale v berní rule z roku 1654 je jako majitel uveden Adam Loubský z Lub. Vesnice tehdy byla v dobrém stavu a po třicetileté válce byly pusté jen dvě usedlosti. Žilo zde sedm sedláků, čtrnáct chalupníků a jeden zahradník. Dohromady měli sedmnáct potahů, 23 krav, 25 jalovic, 56 ovcí, 39 prasat a 22 koz. Na polích se pěstovalo žito a pšenice a jeden z chalupníků měl šenk. Roku 1662 František Loubský z Lub Okořín prodal Janu Adamu Hrzánovi, majiteli Červeného hrádku. K zámeckému panství potom vesnice patřila až do zrušení poddanství. Podle díla Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1846 v Okoříně žilo 204 obyvatel ve čtyřiceti domech. V letech 1824–1857 se ve zdejší cihelně vyráběly cihly, ale provoz nedokázal konkurovat levnějším výrobkům ze Strupčic, a byl uzavřen. Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se tato ves stala součástí obce Všestudy a následně v roce 1900 se stala samostatnou obcí. Zemědělský charakter vesnice přetrvával i na konci devatenáctého století. Orná půda zaujímala 92 % katastrálního území. Pěstoval se především ječmen a pšenice, v menší míře oves, brambory a žito. Po otevření cukrovaru v Havrani se začala pěstovat cukrová řepa. Významný byl chov dobytka. Ve vsi však také pracovalo 24 řemeslníků, dva kramáři, dva hostinští, pět obchodníků a sedm továrních dělníků. U vesnice bývaly dva poměrně velké hnědouhelné doly. Důl Běta založilo v roce 1918 Hnědouhelné těžařstvo ve Vrskmani a nacházel se mezi Okořínem a Pohlodami. Sloj v hloubce okolo 65 metrů, kterou důl dobýval, byla mocná 2 až 2,5 metru. Vytěžené uhlí se vlečkou odváželo do Vrskmaně. Roční produkce se pohybovala od 50 000 do 313 000 tun uhlí. V roce 1935 byly zdejším zaměstnancům v důsledku hospodářské krize omezovány pracovní směny, a horníci proto vstoupili do hladové stávky za zachování pracovní doby. S jednou přestávkou stávka trvala od 6. do 23. listopadu a skončila dohodou s vedením podniku. Do roku 1940 se v dole Běta vytěžilo 1 800 000 tun uhlí a o rok později byl sloučen s menším dolem Elektra, který roku 1922 založila Společnost duchcovsko-podmokelské dráhy půl kilometru severně od Okořína. Důl před sloučením vytěžil 550 000 tun uhlí. Spojené doly potom tvořily občas samostatný podnik, jindy byly součástí chomutovského dolu Jan Žižka. Provoz dolu byl ukončen v dubnu 1977. Před druhou světovou válkou se ve vsi rozšířila podpora Sudetoněmecké strany. Československá armáda Okořín opustila 8. října 1938 a ihned poté byla zrušena česká základní i mateřská škola. Německá škola proto musela být rozšířena o druhou třídu. Podle místního sčítání obyvatel ve vsi žilo 368 lidí. Válka do života zasáhla odchodem mužů na frontu, ale také odvody koní, dobytka a odevzdáním obou zvonů z kaple Panny Marie. Ve starém areálu dolu Běta byl zřízen zajatecký tábor, kterým během války prošlo 700 zajatců. Dva ruští zajatci se v únoru roku 1943 pokusili o útěk, ale po krátké době byli dopadeni a zastřeleni. Od roku 1943 fungoval malý zajatecký tábor pro devět Rusů v domě K. Schrögla a během polních pracích přicházeli na okořínská pole pracovat také zajatci z Kyjic. Vesnici postihlo i bombardování. Nálety v srpnu 1943 a 21. července 1944 nezpůsobily větší škody, ale 12. září 1944 jedna z bomb poškodila dům, zničila hospodářské budovy a způsobila smrt dvou lidí. Německá armáda vesnici opustila 8. května 1945 a Rudá armáda dorazila 9. května v časných ranních hodinách. Po konci 2. světové války došlo k odsunu původního obyvatelstva a dosídlení obyvatel z vnitrozemí, což znamenalo že zatím co v roce 1930 zde žilo 392 obyvatel, tak v roce 1950 zde žilo 262 obyvatel. Následně v roce 1961 se tato ves stala součástí obce Strupčice, kam spadá do současnsoti. V roce 1981 bylo rozhodnuto o rozšíření Lomu Jan Šverma, kterému měl Okořín ustoupit. Rozhodnutí o likvidaci bylo roku 1989 zrušeno, a vesnice se začala znovu rozvíjet. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 105 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oko%C5%99%C3%ADn
Dojmy: Větší vesnice, nacházející se západně od Strupčic, kde je několik zajímavostí.
