Městský erb:
Navštíveno: 20. 9. 2021
Historie: Obec Okounov (německy Okenau) se nachází asi 6 km jihozápadně od Klášterce nad Ohří. Název vesnice byl utvořen ze jméno Okún (Okoun) ve významu Okounův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Oknaw (1358 a 1369), Oknow (1384), de Kamow (1386), de Okunow (1394), v Okunowie (1543), pod Vokonovem (1499), z Vokonova (1540), v Oknow (1542), Okonow (1543), Ockenau (1787) a Okenau (1846).První písemná zmínka o Okounovu pochází z roku 1358, ale vesnice existovala pravděpodobně mnohem dříve, protože v roce 1363 uváděl úhošťanský farář nového faráře k okounovskému farnímu kostelu. Nejstaršími známými majiteli Okounova byli v letech 1359–1368 Ondřej a v letech 1386–1410 Erhart Doupovcové z Doupova. V roce 1475 je jako majitel uváděn Mikuláš ze Žďáru, ale pravděpodobně se o ves dělil s Vilémem z Doupova. Když Vilém začal v roce 1499 vybírat clo u mlýna pod Okounovem, patřila mu jistě celá vesnice. Po Vilémovi vesnici v šestnáctém století získali Fictumové, kteří Okounov připojili k Šumburku. Po odsouzení Opla z Fictumu za padělání peněz a jeho útěku ze země dostali Okounov se čtyřmi vesnicemi od krále Ferdinanda v roce 1533 Hanuš a Volfdrych z Fictumu. V Okounově do té doby stávala panská tvrz, ale za Fictumů byla opuštěna a poslední zmínka o ní pochází z roku 1540. Stávala pravděpodobně v blízkosti kostela, ale nic se z ní nedochovalo. Podle obecní kroniky však stála nad rybníkem. V roce 1540 došlo k rozdělení šumburského majetku na třetiny. Menší část tvořilo klášterecké panství, zatímco zbývající dvě třetiny patřily postupně Šumburkům (1543), Petru Boryňovi ze Lhoty a na Nezabylicích a po něm jeho dceři Markétě. Markéta Okounov nejpozději roku 1604 prodala i s vesnicemi Hora, Tunkov a Telcov bratrům Steinsdorfům ze Steinsdorfu na Hlubanech. Od roku 1605 už Okounov zůstal součástí kláštereckého panství až do zrušení poddanství. To patřilo Fictumům do stavovského povstání, jehož se jako jeden z direktorů zúčastnil Kryštof z Fictumu, za což byl posmrtně odsouzen ke ztrátě majetku. Zkonfiskovaný Klášterec potom od královské komory koupil 2. června 1623 Kryštof Šimon Thun. Na počátku třicetileté války, v roce 1621, vesnici vydrancoval vojenský oddíl, který ukořistil 120 kop grošů výpalného, a navíc odvedl devět koní a většinu dobytka. Velká část obyvatel vesnice někdy v té době vymřela na mor a přeživší odešli jinam. Ještě před koncem války ale lidé vesnici znovu osídlili a v roce 1649 zde žilo 26 rodin. Podle berní ruly z roku 1654 v Okounově žilo třináct chalupníků a osm poddaných bez pozemků. Celkem chovali 39 krav, 31 jalovic a dvacet koz. Kromě nich ve vsi bydlel také jeden sedlák, který patřil k doupovskému panství a který choval tři krávy, čtyři jalovice a jednu kozu. Na neúrodných kopcovitých polích se v té době pěstovalo žito, ale hlavním zdrojem obživy byl chov dobytka a práce v lese. Jeden z chalupníků provozoval šenk. V osmnáctém století Okounov postihly válečné události i živelné pohromy. V roce 1742 vesnici vydrancovali vojáci během válek o rakouské dědictví a roku 1778 znovu ve válce o bavorské dědictví. Opakované krupobití ve stejném roce navíc způsobilo hladomor. Podle díla Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1846 stálo v Okounově 38 domů, v nichž žilo 194 obyvatel. V polovině 19. století po zrušení patrimoniální správy se pak tato vesnice stala samostatnou obcí. Roku 1863 vesnici postihl velký požár, při kterém shořel kostel i s farou, škola, pět obytných domů a řadou hospodářských budov. Nově postavený kostel byl vysvěcen roku 1866. Zemědělství představovalo až do konce devatenáctého století hlavní zdroj obživy okounovských obyvatel. Významný byl chov dobytka, ale pěstovalo se také obilí, okopaniny a ovocné stromy. Od počátku dvacátého století se začal rozvíjet také průmysl, přestože elektřina byla do vsi zavedena až v letech 1920–1921 z kadaňské elektrárny. Nejstarším podnikem bývala cihelna založená už v roce 1888, ale roku 1917 do Okounova z Perštejna přesídlila firma Erste Pürsteiner Sägen – und Werkzaugfabrik v majetku Hermanna Pickarta, ve které se vyráběly nástroje pro dřevařský a kovodělný průmysl (pily, hoblovací nože, kružce, vrtáky, nebozezy ad.). Její produkty se vyvážely i do Ameriky. Tovární budova byla postavena na břehu Ohře a patřil k ní hotel Remscheider Hof, později přestavěný na firemní kanceláře a byt majitele. Ochrannou známkou známkou společnosti byl jelen svatého Huberta. Dalšími podniky v Okounově byly roku 1924 thunská vápenka a mlýn na tříslo postavený západně od vesnice. Kromě nich ve vsi fungovaly čtyři hostince, obchod se smíšeným zbožím, obchod s uhlím, dvě trafiky a živnost provozovala řada řemeslníků. Od roku 1904 měl Okounov vlastní vodovod se zdrojem vody vzdáleným 200 metrů jižně od vesnice, ale s přibývajícím počtem domů musel být v roce 1921 doplněn o nové přívody vody. Po druhé světové válce byli vysídleni němečtí obyvatelé a dosídleni obyvatelé z vnitrozemí, což vedlo k nedostatku pracovníků v regionu. Takže zatím co v roce 1930 zde žilo celkem 544 obyvatel, tak v roce 1950 zde žilo již jen 266 obyvatel. Roku 1946 bylo proto navrženo sloučení firmy Pickart s perštejnskou Altenou, ale není jisté, zda k němu nakonec došlo. O rok později v Pickartově továrně pracovalo 140 lidí. Nakonec byly obě firmy začleněny 13. dubna 1948 do národního podniku Pilana Hulín a roku 1953 byl okounovský provoz uzavřen. V roce 1951 v Okounově vzniklo jednotné zemědělské družstvo. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 179 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Okounov
Dojmy: Malebná obec, nacházející se jihozápadně od Klášterce nad Ohří, kde je několik zajímavostí.
