Navštíveno: 8. 5. 2020
Historie: Volyně (německy Wohlau) je malá vesnice nacházející se asi 4 km na jih od Výsluní. Název vesnice vznikl přivlastňovací příponou yně z osobního jména Vol. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Wolaw (1352), Wolow (1405), Wolynye (1431), in Wolyny (1446), Wolyni (1519), w Wolinie (1543), Wohalw (1562) nebo Wohla (1608). První písemná zmínka o Volyni pochází z roku 1352, ale je možné, že její založení souvisí s kolonizačního činností Jiřího z Milevska ve druhé polovině dvanáctého století. Nejstarší zprávy o Volyni jsou spojeny s kostelem svatého Petra a Pavla, který zde mohl, podle uměleckohistorického rozboru, stát už na konci třináctého století. Na počátku čtrnáctého století začali budovat své državy páni ze Šumburka a mezi jejich vsi perštejnského panství pravděpodobně patřila i Volyně. Dokládá to patronátní právo ke kostelu, které v sedmdesátých letech čtrnáctého století uplatňoval Arnošt ze Šumburka. Roku 1431 si Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rodový majetek, přičemž Volyně zůstala u Alešova perštejnského panství. Od něj je roku 1546 koupili bratři Mikuláš a Jan Hasištejnští z Lobkovic, jejichž potomkům Volyně patřila až do roku 1533, kdy ji koupili Šlikové. V té době už vesnice tvořila část přísečnického statku, který musel Lorenz Šlik v roce 1545 prodat králi Ferdinandovi I. Zároveň je však uvedena mezi místy zkonfiskovanými Šlikům za jejich účast stavovském povstání roku 1574. V dalších letech Volyni spravovala královská komora, ale v roce 1555 ji získal do zástavy Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. V té době patřily k volyňské farnosti také vesnice Třebíška a Úbočí. Obě dvě vsi zároveň spadaly pod pravomoc svobodného volyňského rychtáře, který byl vrchnostenským úředníkem. K jeho právům patřilo vaření piva v množství, které by prodal „před svými dveřmi“. Lobkovicům Volyně patřila až do roku 1594, kdy ji spolu se zbytkem majetku Jiřího Popela z Lobkovic zkonfiskoval za velezradu císař Rudolf II. Na začátku sedmnáctého století byla Volyně s 21 poddanými oceněna na 1012 kop a 47 grošů. Během třicetileté války vesnice zpustla, ale brzy byla obnovena. Podle berní ruly z roku 1654 v žil jeden sedlák, 21 chalupníků a šest zahradníků. Sedlák vlastnil tři potahy a choval šest krav, pět jalovic a tři kozy. Podle práva vařit pivo nejspíše zastával úřad rychtáře. Chalupníci měli dohromady 25 potahů, 29 krav, 45 jalovic, 38 koz, tři ovce a šest prasat. Na kamenitých polích se pěstovalo žito, ale hlavním zdrojem obživy býval chov dobytka, práce v lese a povoznictví. Ve druhé polovině sedmnáctého století ve vsi existovala i škola, ale první školní budova byla postavena až roku 1690. Až do roku 1878 volyňskou školu navštěvovaly také děti z Třebíšky a Úbočí. Tereziánský katastr z roku 1748 ve vsi uvádí mlýn s jedním kolem na nestálé vodě. Volyňskou rychtu získala nejpozději roku 1799 královská komora, která rozprodala její pozemky a z budovy se stal hostinec. V letech 1709 a 1710 se u Volyně těžil v dole Petr a Pavel magnetit a ruda se odvážela do perštejnských železáren. Dobývání ložiska bylo obnoveno v období 1824–1827, kdy zde bylo získáno asi 300 tun rudy. Pozdější pokus o další obnovu byl neúspěšný. Do roku 1848 se u vsi těžil také vápenec. Během napoleonských válek po zdejších cestách přes Krušné hory roku 1813 procházely pruské, ruské a rakouské oddíly, jejichž vojáci do vsi zavlekli nakažlivé nemoci, na které řada lidí zemřela. Koncem devatenáctého století vesnice prosperovala. Roku 1880 byl založen Spolek dobrovolných hasičů, o čtyři roky později postavena nová škola, v roce 1893 zřízen nový hřbitov a dopravní spojení zlepšila silnice do Rusové vybudovaná v letech 1896–1897. Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se tato vesnice stala samostatnou obcí. Za první republiky mívala volyňská škola dvě třídy a u vsi fungovala pila, kde se vyráběly trámy, prkna a latě. Jedinou přímou vojenskou akcí druhé světové války, která se dotkla Volyně, bylo sestřelení britského bombardovacího letadla, jehož část posádky zemřela a byla pohřbena na vesnickém hřbitově. Později byly ostatky letců převezeny na pražské Olšanské hřbitovy. Po válce došlo k vysídlení Němců z Československa, vesnice se postupně vylidnila a změnila se na rekreační osadu. Zatím co ještě v roce 1930 je zde uváděno 331 obyvatel, tak po vysídlení a dosídlení z vnitrozemí je zde v roce 1950 uváděno 70 obyvatel, což mělo za následek, že obec o svou samostatnost přišla a stala se součástí města Výsluní. Většina původních domů byla zbořena a obec se postupně vylidnila a v roce 1980 zde již nežil žádný trvalý obyvatel. Noví trvalí obyvatelé se do vsi přistěhovali až na počátku 21. století. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 58 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Volyn%C4%9B_(V%C3%BDslun%C3%AD)
Dojmy: Maličká vesnice, nacházející se jižně od Výsluní, kde je několik zajímavostí.
