Navštíveno: 31. 12. 2017
Historie: Pokud uličku chcete najít, můžete asi v polovině ulice Jiřské zabočit doleva. Byla vybudována do hradebních oblouků obranné zdi až po dokončení severního opevnění Hradu. Ulička leží v prostoru severního parkánu, domečky jsou zbytky zástavby Pražského hradu. Domky tu v 16. století stály jen jako nouzová obydlí. V 16. století tu snad bydleli zlatníci. Nejstarší název uličky byl Zlatnická. V roce 1597 požádali „střelci při branách Pražského hradu“ císaře Rudolfa II. o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky, které by zabíraly jen hloubku výklenků. V reskriptu datovaném 16. září 1597 Rudolf jejich zřízení povolil. „Červení střelci“, jak se jim podle barvy stejnokroje přezdívalo, nedostali nové příbytky darem. Stavěli si je vlastním nákladem a také je prodávali a kupovali, nejdříve mezi sebou a později i jiným osobám, které do jejich sboru nepatřily. Zpočátku to byli různí zaměstnanci Hradu – vrátní, hlídači, zvoníci apod., později i lidé, kteří ve Zlaté uličce sami nebydleli a domky dále pronajímali. Velmi brzy se domky začaly rozšiřovat do uličky různými přístavky a topeništi. Nové přístavky vznikaly i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství. Prostor uličky byl nakonec tak stísněný, že místy nedosahoval na šířku ani jednoho metru. Při asanaci v roce 1864 byly tyto přístavky, kotce a dřevěné kolny odstraněny a ponechány pouze domky podél severní hradby. Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a filmový tvůrce Jiří Trnka.
Celá ulice je dlážděná tzv. kočičími hlavami, ulička je úzká a domky připomínají domečky pro panenky. Nejvěrohodněji ukazuje podobu obydlí z 16. století dům č. 20 s hrázděným patrem a nejlépe původní velikost dokazuje dům č. 13, jehož průčelí do ulice vůbec nevstupuje, protože jako jediný dům z uličky dodržuje dodnes původní ustanovení o vložení komůrky do oblouku hradby. Podstřeší oblouků hradební zdi tvoří obranná chodba spojující Bílou věž s válcovou dělovou věží jagellonského opevnění – Daliborkou (v domku č. 12 se schodištěm vstupuje na terasu před touto věží). Ulička si získala přízeň mnohých českých spisovatelů, výtvarníku či básníků. V domě č. 22 tu žil od listopadu 1916 do března 1917 spisovatel Franz Kafka (umožnila mu to jeho sestra Ottla), napsal zde většinu povídek sbírky Venkovský lékař. V domku č. 12 se scházeli spisovatelé a básníci – František Halas, Jaroslav Seifert nebo Vítězslav Nezval. Spisovatel a mystik Gustav Meyrink sem umístil mýtický dům U Poslední lucerny; lze jej údajně spatřit jen za jistých nocí, jinak je na jeho místě pouze hradební zeď. Po překročení prahu tohoto domu prý poutník vkročí do oné druhé, mýtické a literární Prahy, jež podle legend paralelně existuje jako "druhé město" ve městě. Na Meyrinka navázal ve svém románu Černobílé rty spisovatel Petr Maděra, zmíněný dům i ulička jsou dějištěm několika klíčových pasáží knihy. Ve Zlaté uličce pobývali například i spisovatel Jiří Mařánek, Otakar Štorch-Marien nebo již zmíněný Jaroslav Seifert. Ten bydlel v domku, který přiléhal ke Zlaté uličce, ale dnes už nestojí (viz mysteriózní vzpomínku Klíč v závěji in Všecky krásy světa). V domku s vývěsním štítem s motivem sovy, křišťálové koule, karet a kočky žila před druhou světovou válkou věhlasná pražská věštkyně, kartářka a jasnovidka Matylda Průšová, uměleckým jménem Madame de Thébes. Nakonec zahynula v důsledku mučení při výslechu gestapa.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%A1_uli%C4%8Dka
Dojmy: N8dherná malebná ulička, která je plna malých domečků.
